V čem se Martin Zvěřina mýlí aneb Idiotství nejen veřejnoprávní

Celostránkový esej v příloze Lidových novin Orientace nadepsaný „Veřejnoprávní idiotství“ (16. února 2013, autor Martin Zvěřina) nemá daleko do pamfletu, neboť řada tvrzení v něm postrádá věcné zdůvodnění a tím se řadí do sféry literárního žánru.

1. Východiskem Zvěřinovy kritiky českých médií veřejné služby je neadekvátní zásah vedení Českého rozhlasu ve věci předvolebního komentáře Adama Drdy. Proč podle mého názoru neadekvátní? Zjevné porušení kodexu ČRo o předvolebním vysílání se mělo řešit interně. Následné odstranění Drdova komentáře z rozhlasového webu poté, co volby skončily, bylo neadekvátní dané situaci a zcela zbytečně vyvolalo jak oprávněnou kritiku, tak hysterický pokřik o návratu cenzurující totality.

Na základě tohoto případu Zvěřina vykonstruoval tezi, že management veřejnoprávních médií je zcela pod vlivem "nesmyslně pojatého konceptu objektivity“, který „při referování o světě postupuje, nejen obrazně řečeno, se stopkami v rukou podle karikovaného receptu pět minut Hitler, pět minut Židé.“ Budiž, je to jeho názor, i když tuto primitivní generalizaci vycházející z ojedinělého případu by při konfrontaci s reálnou praxí jen těžko obhájil.

2. Pozoruhodný je však způsob, jakým se Martin Zvěřina postavil ke konceptu objektivity, o němž prý každý gymnazista ví, že byl překonán už před sto lety, a který je navíc podle něj zatížený komunistickou pojmovou veteší „objektivní reality“ a „historické pravdy.“ Nejsa filosofem, pouze zvědavým publicistou, nemohu se vyhnout pocitu, že takto jednoduše koncept objektivity smést ze stolu nelze. Myslím, že Zvěřina tu zaměňuje filosofické poznání o nemožnosti dosažení absolutní objektivity an sichs údajnou neexistencí a vymizením konceptu objektivity, který zcela ztratil platnost a nikdo se s ním už dnes nezabývá. Kdyby to byla pravda, tak slovo objektivita vymizí z našeho slovníku, což – jak je možné se přesvědčit prostřednictvím jakéhokoli vyhledávače – není pravda.

Prezidentská debata
Prezidentská debata

O konceptu objektivity jako ideálního, byť v praxi nedosažitelného cíle, se v souvislosti s gnozeologickými otázkami na půdě filosofie stále diskutuje. Kromě toho pojem objektivity v žurnalistice má několik kulturně a historicky podmíněných interpretací. V anglosaské oblasti je objektivita více spojována s férovým, nepodjatým a neutrálním způsobem prezentace faktů, v západní Evropě, která více toleruje názorové zakotvení žurnalistů, se klade větší důraz na podloženost tvrzení nezpochybnitelnými fakty získanými z co možná nejrozmanitějších pluralitních zdrojů.

U nás jsou bohužel intepretace objektivity vynuceny vysílacím zákonem ( 231/2001 Sb.), který do svého textu zařadil pojmy „objektivní informace“ a „zásady objektivity“, a jenž navíc nedodržení “zásad objektivity“ trestá sankcí. A tak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se rozhodla interpretovat pojem objektivní jako „věcný, úplný, věcně správný, nestranný, nepředpojatý, neutrální, bez nadsázky a bez přehánění, prost jakékoli senzacechtivosti, nezaujatý.“

Koneckonců i Zvěřinův požadavek „snahy o poctivé a pokud možno korektní mediální referování o světě“ je svým způsobem vyjádřením možného chápání objektivity v žurnalistické práci.

Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman
Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman

Aby mi bylo dobře rozuměno: tím, že požadavek objektivity odmítám vyřadit z diskusí o metodách a kvalitě žurnalistické práce, neznamená, že hájím jeho zařazení do našeho právního řádu. Naopak, o nebezpečnosti této praxe, jež může ohrozit svobodu projevu, jsem psal už vícekrát, například zde.

3. Z přesvědčení, že objektivita existuje pouze v uvozovkách, což ví přeci každé malé dítě, dochází Martin Zvěřina k závěrům o „předstírané beznázorovosti“ médií veřejné služby, která namísto kultivované diskuse nabízejí „pseudovyváženou šarádu.“ To už jsou dosti silná slova, které by měl Zvěřina doložit ještě jinak, než obecným filosofováním o projevech subjektivity, kterým se přirozeně nevyhne žádný směnař, editor, kameraman, redaktor či komentátor, nebo banalitami z rodu tvrzení, že každý názor má svoji legitimitu.

Jediným důkazem, kterým se snaží Zvěřina přesvědčit čtenáře o „neobjektivnosti veřejnoprávního zpravodajství,“ jsou „reportáže o úspěších naší medicíny“ podsouvané do vysílání lobbingem firem testujících u nás metody a zařízení, jež na atestaci v domovských zemích teprve čekají. Ano, je bohužel smutnou skutečností českých médií, že jejich agendu ve velké míře ovlivňují PR agentury všeho druhu a zaměření. Platí to pro všechna média bez rozdílu, u některých lifestylových magazínů možná až z devadesáti procent. Není to však případ jenom českých médií. V jedné debatě na téma současné žurnalistiky jsem se dočetl, že v Berlíně nebo v New Yorku dnes zaměstnávají PR agentury více novinářů než samotná média. Celosvětovému trendu, v jehož pozadí jsou ekonomické tlaky na média, se dá čelit jen zvýšenou odpovědností vydavatelů a mediální gramotností uživatelů.

Z tiskové konference
Z tiskové konference

Ale vraťme se k původnímu textu Martina Zvěřiny. Zde uvedené „medicínské“ a jiné podobné reportáže se objevily nejen v České televizi, ale ve všech médiích. Jenomže Zvěřinovi šlo asi hlavně o to, aby „osolil“ Českou televizi a Václava Moravce. Alespoň takový jsem získal dojem z textu, který se sice na jedné straně neustále vrací k vyřazení Drdova komentáře z rozhlasového webu („Na objednávku politických poskoků se budeme rýpat jen v komentářích… Kdo se zasměje nad voliči některého z kandidátů, šíří nenávist… Veřejnoprávní rozhlasový metr urážlivosti je též pochybný…“), ovšem jmenovitě se zde zmiňuje pouze Václav Moravec jako "mazlíček vyznavačů téhle veřejnoprávnosti a moderátorská hvězda" nepřímo zařazený do kategorie „veřejnoprávních objektivníků.“

Právě tady se Zvěřina dopustil dosti hrubého faulu, když napsal, že Moravec se v rozhovoru pro iDnes.cz „rozplývá nad tím, jak se mu debaty povedly.“ Jednoduchým odkazem na daný text zjistíme, že Moravec zde pouze říká: „Díkybohu za to, že nevznikla žádná zásadní chyba. Nic, za co bych se styděl…. To, že tam jsou dílčí chyby a některé části mohly být časově potlačeny, to vidíte po každém vysílání.“ Na to, že Zvěřina suverénně prohlašuje, že „celé pojetí veřejnoprávní objektivity je v Česku perverzní a neudržitelné,“ přináší jeho esej dosti málo konkrétních důkazů.

4. Nejlepším způsobem, jak dostat debaty o vysílání veřejné služby do slepé uličky, je začít šermovat s „veřejnoprávností.“ Neboť každý si tento obecný a vágní pojem vykládá po svém a většina diskutérů si ho představuje tak, že by měl odpovídat jeho názorům na to, co a jak by Český rozhlas a Česká televize měly vysílat. Užitečnějším východiskem pro podobné debaty, kterých není nikdy dost, by se však mělo stát naplňování pojmu veřejná služba, kterou od veřejnoprávních vysílatelů očekáváme. Neboť tím se debata stáhne z výšin abstraktní „veřejnoprávnosti“ na půdu reálných faktů a argumentů veřejné služby, na jejichž základě se dají hodnotit její výkony, formulovat její cíle, neboť ty nejsou nikdy provždy dané, a měly by se měnit v závislosti na měnícím se prostředí a reagovat na aktuální potřeby společnosti a publika ve veřejném zájmu.

Volební studio - Václav Moravec
Volební studio - Václav Moravec

Namísto takto strukturované diskuse o službě, za kterou každý měsíc platíme ČRo a ČT poplatky, mentoři a kritici českých veřejnoprávních médií ve svých komentářích obvykle samozvaně rozhodují o tom, co je a co není veřejnoprávní. Slovo veřejnoprávnost je pro ně klackem, kterým se snaží utlouci své oponenty, adjektivum veřejnoprávní se přidává účelově tam, kam se to hodí.

Zvěřinův esej je toho příkladem. Slovo veřejnoprávnost v různých podobách se zde vyskytuje třiadvacetkrát, pětkrát jako podstatné jméno, jako adjektivum osmnáctkrát a dokonce je tu jeden novotvar „veřejnoprávníci.“ Je zajímavé, že pojem služba v souvislosti s vysíláním použil Zvěřina jenom jednou a to v posledním odstavci, se kterým se dá v zásadě souhlasit. Cituji:

„Veřejnoprávní médium má smysl v té chvíli, kdy může dělat věci, které soukromá média dělat nemohou. (…) Z tohoto úhlu pohledu je potom veřejnoprávním ideálem vyvolávat diskuse okolo nepopulárních, avšak zásadních témat. Veřejná služba nespočívá v zajišťování pohodlné existence politiků. Od veřejného média očekáváme bezpečné prostředí pro kultivovanou diskusi, nikoli pseudovyváženou šarádu.“

5. Právě v souvislosti s kampaní před nedávnou prezidentskou přímou volbou se pak neodbytně vnucuje otázka: Která média to byla, jež poskytla prostor „pro kultivovanou diskusi“ v záplavě jednostranně stranicky orientovaných informací českých tištěných médií, „endorsujících“ jednotlivé kandidáty, když komerční média si spíše vychutnávala bulvární momenty předvolebních debat?

Václav Moravec a diváci Prezidentského finále
Václav Moravec a diváci Prezidentského finále

Odpověď lze nalézt nejen u kvalifikovaných odborníků - viz citát z rozhovoru s Jaromírem Volkem: „jak je důležité, že zde jsou média veřejné služby, která si dokázala udržet tak důležitý odstup. Na rozdíl od většiny komerčních medií, která ve finále kampaně zcela ztratila profesní instinkty a vystupovala v roli cheerleaders. a roztleskávala publikum pro jednoho kandidáta.“ Ale i samotní politici museli ze svých cílů při tradičních útocích na média vyřadit média veřejné služby, protože snaha Českého rozhlasu a České televize o co možná nejobjektivnější zpravodajství a férový přístup k jednotlivým kandidátům prezidentské volby byla zjevná, evidentní a nepopiratelná.

6. Touto odpovědí by mohla skončit polemika s nesourodým pamfletem Martina Zvěřiny zpracovaným à la thèse: „média veřejné služby pracují špatně a je třeba jim nasadit psí hlavu idiotství.“ Už vícekrát jsem si všiml, že Martin Zvěřina ve svých komentářích nechodí daleko pro silná slova. Jestliže však někdo nazve skupinu lidí hlupáky jenom z titulu jejich funkce ("Kdyby to byl jen problém podle politického klíče dosazených hlupáků v radách veřejnoprávních médií, dalo by se nad tím mávnout rukou…"), pak to podle mého svědčí nejen o nedostatku dobrých mravů, ale také o ztrátě soudnosti vedoucí k chování v duchu vlastnosti uvedené v titulku autorova eseje.

P.S. V rámci transparentnosti a objektivity této polemiky dodávám: Václav Moravec je můj kolega na katedře žurnalistiky Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.

(text ze serveru Louč je publikován s laskavým svolením autora)