Dobrodružství s omladinou

Politická aféra s tak zvanou Omladinou, k níž došlo v Rakousko-Uherské monarchii před 120 lety, vyvrcholila 21. února 1894 vynesením konečných rozsudků nad 76 mladými obviněnými. Nešlo o žádnou historicky převratnou událost, nicméně ji najdeme skoro v každé české čítance. Ilustrovala permanentní politickou krizi  habsburské monarchie, která ač technicky, průmyslově a ekonomicky rostla, prodělávala těžko zvládnutelnou periodu národnostních různic. Vedle Maďarů byly v ostré opozici proti císařské Vídni zvláště Češi, jimž v souboji s německy mluvícím obyvatelstvem docházela trpělivost. Čeští nacionalisté napadali své soupeře převážně verbálně, odmítali např. komunikaci v němčině a nečeské zboží. Rostl však i počet akcí narušujících veřejný pořádek, docházelo k tzv. pobuřování, pouličním nepokojům a násilnostem.

Prim v těchto nepokojích hrálo spontánní hnutí studentské a dělnické mládeže, jemuž se tehdy říkalo omladina. Pozdější policejní označení tohoto hnutí za tajný politický spolek s názvem Omladina, bylo v podstatě vykonstruované, protože takový spolek nikdy nebyl založen. Pokus o jeho založení v r. 1892 však existoval a stejný či podobný název nesly i některé mládežnické organizace a vzdělávací spolky. Také v průběhu pozdějšího vyšetřování někteří vyslýchaní s označením Omladina souhlasili, takže se tento název víceméně vžil, ač proti tomu čeští politici ostře protestovali. „Velezrádná“ (jak ji kvalifikovala policie) činnost mladých politických aktivistů  v letech 1892 – 93 spočívala především v řadě nepovolených demonstrací zaměřených proti politickému systému c.k. monarchie. Hlavním heslem té doby bylo všeobecné hlasovací právo, demonstrovalo se však i za česká národností práva a proti různým c.k. institucím.

Došlo například k rozbíjení luceren na Karlově mostě nebo k potyčkám s policií na Olšanských hřbitovech. Na výročí bitvy na Bílé hoře se na místě potupné porážky shromáždilo přes 2 000 příslušníků omladiny v modrých blůzách s červenými nákrčníky a slovanskou trikolórou, kteří pěli vlasteneckou hymnu Hej Slované a nějaké socialistické písně. Demonstrovalo se proti pražskému místodržitelství, státnímu zastupitelství, ale i proti Katolické jednotě tovaryšů. Nepokoje v pražských ulicích kulminovaly v předvečer císařských narozenin 17. srpna 1893, když slavnostní koncert na Staroměstském náměstí přehlušovali mladí Češi pískáním na prsty i na píšťaly a zpěvem socialistické písně Rudý prapor. Pak se vydali do ulic, házeli kameny do oken a výkladů (nejdříve Mayerova šlechtického kasina a restaurace U císaře rakouského) a provolávali „Sláva! Na zdar! Chceme všeobecnou svobodu hlasovací! Chceme svobodu nebo smrt!“ Při kontaktu s policií ještě přitvrdili „Mažte ho! Řežte ho! Zabte ho!“, přičemž strážníky napadali holemi a kameny. Ti se zmohli v podstatě jen na výzvy ke klidu a mávání šavlemi, což spolu s tím, že nikdo neutrpěl větší újmu na zdraví, svědčí o mírnosti tehdejších postupů. Přesto byla tato akce poslední kapkou, jíž přetekl pohár shovívavosti policie. 

Bylo zatčeno prvních 36 omladinářů a 12. září vyhlášeno stanné právo s cenzurou tisku. Vazebně stíhaných mladíků přibývalo, mezi nimi i později známé osobnosti, jako byl tehdy devatenáctiletý Stanislav Kostka Neumann, třiadvacetiletý František Modráček, sedmadvacetiletý Alois Rašín nebo o rok mladší Antonín Hajn. Vesměs šlo o mladé muže mezi 16 a 31 lety, z nichž někteří ani neměli zájem o politiku a zúčastňovali se výtržností spíše z mladické nerozvážnosti. Ve vězení je navštěvovali, povzbuzovali a ven vynášeli „motáky“ čeští politici, včetně T. G. Masaryka. Několik movitějších vězňů využilo možnosti propuštění na kauci, např. mladý Rašín, za něhož složil stanovenou částku otec.

Alois Rašín
Alois Rašín

Nejsmutnější figurou v přípravě procesu byl dvacetiletý hrbatý rukavičkář Rudolf Mrva (jeho jméno se stalo synonymem udavače), který zřejmě z touhy po slávě svědčil proti mnoha obviněným. Tento infantilní romantik (nechal si říkat Rigoletto z Toskány) už jako sedmnáctiletý založil tajný spolek „Podzemní Praha“, jehož se stal „velmistrem“ a s partou sobě podobných hledali poklady po malostranských sklepích. Z výpovědí Mrvy a z osobního deníku jistého Jana Zieglosera čerpala policie většinu obvinění proti omladinářům. Na Mrvu jako „policejního agenta provokatéra“ (což se ale neprokázalo) upozornil na zasedání vídeňské Říšské rady český politik Josef Herold, tehdy starosta Vršovic. Prošlo to tiskem a zahájení procesu 15. ledna 1894 se Rudolf Mrva už nedočkal. Byl zavražděn tři týdny předtím dvěma žižkovskými teenagery – osmnáctiletým zámečníkem Otou Doležalem a sedmnáctiletým lakýrnickým učněm Františkem Dragounem. K vraždě, kterou pražské německé listy označily za politickou, dal podnět rukavičkářský dělník Josef Kříž, taktéž ze Žižkova.

Monstrproces proti téměř osmi desítkám obžalovaných se nesl v politickém duchu. Veřejný žalobce se snažil dokázat, že série nepokojů musela být centrálně řízena tajnou organizací a to právě spolkem Omladina. Roli „návodce“ prý hrály redakce Pokrokových Listů, Nových Proudů a Neodvislosti, které „pobuřovaly lid k veřejným projevům“. Nic z toho se nepodařilo prokázat. Přelíčení trvalo déle než měsíc a kvůli bouřlivým scénám muselo být několikrát přerušeno. Často se odehrávalo před prázdnou síní, protože obvinění na svobodě odmítli do ní vstoupit. S. K. Neumann dostal peněžitou pokutu 15 zl. za výrok „my nejsme bestie, my jsme lidé“. Zasahovat musela i policejní stráž s nasazenými bodáky. Osm obžalovaných bylo osvobozeno, zbylých 68 bylo za zločiny „velezrady“, „uražení císaře“, či „rušení veřejného pokoje“ odsouzeno na celkem 96 let vězení, tj. v průměru na necelých 17 měsíců. Dr. Rašín, který se později stal prvním československým ministrem financí,  dostal dva roky, S.K. Neumann (příští novinář, překladatel a básník) 14 měsíců a Fr. Modráček (pozdější senátor za sociální demokraty) 18 měsíců.

Na amnestii vyhlášenou císařem u příležitosti odvolání stanného práva byla v říjnu 1895 většina omladinářů z vězení propuštěna. Posledních 14 vězněných se dostalo domů v listopadu téhož roku. Horší to bylo s vrahy Rudolfa Mrvy: Doležal, Dragoun i jejich inspirátor Kříž dostali po 10 letech těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletním postem a ve výroční den vraždy tvrdým lůžkem v samovazbě. Jedna dobrodružná epizoda úsilí o větší česká práva v rámci austroslavismu skončila. Vývoj se přehoupl přes práh 20. století a osudově zamířil ke světové válce, z jejíhož popela se zrodila trochu se štěstím česko-slovenská samostatnost.