Únor Edvarda Beneše

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“

Takhle pěkně to řekl Klement Gottwald 25. února 1948 davu na Václavském náměstí v Praze. A bylo hotovo. Komunistická strana Československa de facto uzurpovala všechnu moc v zemi. O dvanáct let později si to pro jistotu stvrdila i de iure: 4. článek první hlavy Ústavy československé socialistické republiky praví: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Je zřejmé, že toto uzákonění samo o sobě zakládá totalitní chápání veškerého života ve státě. A to ať se o totalitě minulého režimu a jakémsi jeho různém vývoji vedou jakékoliv diskuse.

Klement Gottwald oznamuje převzetí moci
Klement Gottwald oznamuje převzetí moci

Edvard Beneš tedy přijal rozhodnutí zhoubné pro stát, jehož byl hlavou. „Prezident-Budovatel“ si nechal zbořit to, co dle svého přesvědčení postavil. Zajímavé, člověk, mnohými pamětníky popisovaný jako sebestředný ješita, a nechává si před očima likvidovat to, na co byl tolik pyšný a čemu bezesporu obětoval obrovskou práci a úsilí. Že dojde k demolici demokratického zřízení, které bylo Benešovým zaklínadlem (někdy až trochu faustovským) a zdůvodněním některých jeho i ne právě demokratických skutků, musel jako poměrně zdatný a zkušený praktik tohoto oboru předpokládat. Vždyť některé jeho předchozí prognózy byly poměrně přesné, ba jasnozřivé.

Proč ovšem podepsal onu osudnou demisi? Že se mu to zdála být jakž takž dle demokratických pravidel? Což nevěděl, že celá země je už prošpikována agenty Bedřicha Reicina, subalterně napojenými na NKVD a řízenými z Moskvy? Že komunisté brutálně obsazují ministerstvo vnitra a jemu podřízené složky, vedené funkcionářem KSČ Václavem Noskem (mimochodem členem předsednictva ÚV KSČ)? Že tento klíčový orgán státní správy už dávno neslouží vládě, ale pouze jedné straně proti ostatním vládním partajím z tzv. Národní fronty? Že ministr zemědělství Július Ďuriš (pro změnu člen předsednictva ÚV KSS) objížděl před volbami v r. 1946 (ale i po nich) příhraniční oblasti a novým kolonistům, kteří zde získali majetky po odsunutých Němcích, hlásal, že jim to „bohatství“ dala komunistická strana? (O tom, že komunisté plánují zase jim to všechno vbrzku sebrat, samozřejmě nemluvil.)

Prezident Beneš akceptuje rezignaci nekomunistických ministrů
Prezident Beneš akceptuje rezignaci nekomunistických ministrů

To přece nebyly pražádné skutky, svědčící o úctě k demokracii a ochotě dodržovat její pravidla, ale zřejmá příprava na jakýsi puč „studenou cestou“. Je možno se zeptat, jaký k němu byl důvod, když měla KSČ po volbách 1946 značnou část moci v rukou? V roce 1948 měly být totiž volby znovu. A že se komunisté i Moskva báli výsledků, které nemusely potvrdit jejich pozici nejsilnější strany, je zřejmé. Kupříkladu příslušníci SNB zabavili rozpracovaný průzkum Ústavu pro výzkum veřejného mínění o předvolebních názorech občanů. První součty naznačovaly, že KSČ utrpí porážku. Mimochodem, předchozí průzkum před volbami v roce 1946, který provedla stejná instituce, byl pozoruhodně přesný. Ostatně politická zpráva sovětského velvyslanectví v Praze v roce 1947 sdělovala Moskvě: „Reakční živly v zemi, aktivně podporované představiteli Západu, se nadále domnívají, že existují předpoklady k tomu, aby pravicové strany získaly v nadcházejících volbách na jaře 1948 většinu a komunisty z vlády vyprovodily“.

Některé teorie tvrdí, že Beneše už v té době značně rozvrátila nemoc. Možná měl také strach ze Stalina. Tato hrůza niterně zachvacovala řadu politiků, kteří měli se sovětským diktátorem co do činění. Ostatně, uvádí se, že u Gottwalda tato úzkost přispěla k jeho totálnímu alkoholismu.

Také možná v Benešovi přetrvávala jeho naivní představa, že Rusko učiní Západ sociálně spravedlivějším a naopak Západ zkultivuje Rusko. A my k tomu budeme sloužit jako most přes rozbouřené vody. Ovšem iluzi československé lávky už před tím posměšně a podrážděně rozmetal sovětský Vůdce.

Při hlubším rozboru Benešových politických skutků se nabízí také jeho obava z případného krveprolití. Možná měl pocit, že je obětí „nového Mnichova“, který v sobě nikdy nedokázal skousnout. A další obava, stejně jako tehdy: co by se mohlo stát, kdyby nepřijal. Kdo ví, co by nás čekalo, kdyby se ostatní politické síly v čele s Benešem zmohly na odpor. Komunisté byli nachystáni, do Prahy přicestovali speciální agenti NKVD. ÚV KSČ vyhlásil pohotovost ve Státní bezpečnosti a jiných mocenských složkách. Přiletěl také náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin. Je možné, že prostřednictvím Klementa Gottwalda vyhrožoval Benešovi, že Sověti se nezastaví před ničím. Silným argumentem pro tuto obavu bylo přeskupování a posilování sovětské armády v Rakousku na našich hranicích. Vznikají ozbrojené složky KSČ – Lidové milice a tzv. Akční výbory Národní fronty, které měly „očistit veřejný život od nekomunistů“.

Únor 1948
Únor 1948

Už několik dní před 25. únorem jsou zatýkáni politici nekomunistických partají a příslušníci SNB obsazují jejich sekretariáty pod záminkou, že se na nich chystá „podvratná činnost“. V závěru hektických dnů únorového puče (neboť co jiného to podle těchto příznaků bylo?) byly zastaveny národně socialistické a lidovecké noviny. Komunisté organizují petice a demonstrace. Naopak demonstrace studentů na podporu demokracie (a prezidenta Beneše) je brutálně rozehnána. Profesor Václav Černý píše ve svých pamětech, že Beneš působí dojmem člověka, který se „bojí hospodské facky“. Jeho jmenovec Jiří, publicista a glosátor veřejného života, s tím nesouhlasí a je přesvědčen, že druhý československý prezident znal své české „Matěje Broučky“ a věděl, že odporu se od nich sotva dočká. Ať to bylo podle jednoho Černého či dle druhého, vedlo to ke stejnému konci: Edvard Beneš před komunisty kapituloval nejen jako zástupce země, pokoušející se o zachování demokracie, ale i osobně.

Připomínáme-li už, vzpomínka na Mnichov a protektorát vyvolává ještě jednu možnost – vztah Beneše k Němcům byl až pudově záporný. Bál se jich, doslova je nenáviděl, nevěřil jim. Stalin byl pro něj vítěz nad „germánskou hydrou“ a tedy záruka české jistoty vůči velkému německému sousedovi. Také to Benešovi sovětský Vůdce ustavičně připomínal, podporoval v něm strach z Německa a přesvědčení, že jedinou obranou proti němu je přimknutí se k ruskému dubisku.

J. V. Stalin a Klement Gottwald
J. V. Stalin a Klement Gottwald

Co všechno bylo řečeno a slíbeno při jednání nad sovětsko-československou smlouvou, podepsanou v Moskvě v prosinci 1943, můžeme jenom hádat. Překotné předání Zakarpatské Rusi do sovětských rukou působí přinejmenším zvláštně. Jisté také je, že Beneš potřeboval Stalinovu vehementní podporu odsunu českých Němců. Co byl ochoten obětovat za to, že bude navždy vyříznut z českého těla tento „zhoubný vřed“ (jak nejspíš existenci Němců v Zemích Koruny české vnímal), se asi sotva kdy dozvíme. Pikantní je, že uvedená smlouva, podepsaná na dvacet let (v roce 1963 byla prodloužena) obsahuje také závazek o „nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu“. Zábavné a současně poučné v souvislosti s průběhem února 1948 (a nejen s ním, vzpomeňme na celou dobu následující, včetně „nevměšování“ dvacet let poté) ohledně důvěryhodnosti smluv, uzavíraných s Moskvou. Stejně k tragikomickému povzdechnutí je možnost, která Beneše v souvislosti s Mnichovem mohla také ovlivnit – vnímal dohodu z bavorské metropole jako zradu západních spojenců nejen na Československu, ale i na sobě. A rozhodl se tedy, že Stalin je duše více poctivá a upřímná a tedy spolehlivější partner.

Je také možné, že Sovětský svaz (a možná i českoslovenští komunisté) Edvarda Beneše něčím vydírali. Fízlové NKVD dokázali na člověka, jehož potřebovali „dostat“, vyšťárat nemožné a drtit ho sebeneuvěřitelnější provokací. Tuto možnost těžko potvrdit či vyloučit, sovětské i ruské archivy mlčí a neprozradí nic ani z časů carské ochranky. Uvádí se, že byl její archiv v roce 1919 zničen, ale věřte, že si nějaký režim neuschová z toho minulého to, co mu hodí. Zvlášť režim totalitní v zemi s velmi potměšilými a temnými duchovními tradicemi. V této souvislosti někteří autoři dokonce uvádějí, že Beneš byl sovětským zdrojem se zavedenou krycí šifrou. To se ale dostáváme do sfér dohadů a spikleneckých teorií.

Zdeněk Fierlinger
Zdeněk Fierlinger

Svoji roli v chování vůči SSSR a Stalinovi dozajista sehrál Zdeněk Fierlinger, vyslanec v SSSR, po roce 1945 předseda vlády, Benešův starý přítel a současně nejspíš elitní agent NKVD a určitě spojenec Klementa Gottwalda. Příznačné pro něj je, že se po únorovém puči významně zasloužil o sloučení KSČ a sociální demokracie, ve skutečnosti politické (i lidské) požrání socialistů. On, starý a „zasloužilý“ sociální demokrat… Beneš mu dlouho neochvějně věřil a radil se s ním. Bydleli v sousedících vilách v Sezimově Ústí a stýkali se nejen politicky, ale i společensky a rodinně. Kromě jiného Hana Benešova byla velkou Fierlingerovou příznivkyní.

Že byl Beneš Fierlingerem a ostatně i komunisty podveden, pochopil až na sklonku života.  Už řečený Václav Černý tvrdí, že doslova zapsal Benešův výrok za své návštěvy v Sezimově Ústí v březnu 1948: „Lháři, podvodníci, ničemové“, to měl těsně před smrtí říci Beneš o Moskvě a jejích československých spojencích. A na adresu svého souseda a donedávna kamaráda dodal: „Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě!“. Prozření. Byť pozdní.

Nevíme zcela, co bylo důvodem Benešova „únorového“ jednání, ale v každém případě byl únor 1948 a to, co mu předcházelo, jednou z nejméně vydařených kapitol jeho politického i osobnostního života. Podle už citovaného Václava Černého nechtěl, aby způsobil „nové Lipany“. Za to se tedy podílel na převzetí absolutní moci stranou, otrocky sloužící Stalinově Moskvě. Jistě, nejspíš tomu nemohl zabránit. Ale on se ani o nic nepokusil. Včetně nějakého gesta. Benešovo odmítnutí podepsat novou hanebnou poúnorovou ústavu a jeho následná abdikace byly sice pokusem o takový čin, ale platí tu jednoznačně staré české úsloví. „S křížkem po funuse.“ Pohřbeno už bylo.