Je velezrada přes čáru?

Souhlasím s Milošem Zemanem, že podání žaloby na Václava Klause je poněkud nadnesené. Ba je možná tzv. přes čáru, dle lidově používaného slovního spojení. Nemá to také asi ani žádnou šanci na úspěch, myslím.

Většina občanstva také vnímá velezradu coby vlastizradu, již si představuje jako zradu země tváří v tvář nepříteli v osudových okamžicích. Nejlépe válečných. Nic takového ovšem dosavadní prezident republiky dozajista neučinil. Nicméně – pro to ho také nikdo nežaluje. Co je vlastně ta velezrada? Rozumí se jí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Svrchovanost a celistvost republiky Klausem ohrožena není a nikdy nebyla. Byť mu někteří vyčítají rozdělení Československa. To je ovšem obviňování zcela hloupé. Stát se tehdy rozdělil na základě regulérních a ústavních jednání; byl to důsledek očekávatelného a nevyhnutelného procesu slovenského sebeuvědomění.

Václav Klaus
Václav Klaus

Ve „slovenské souvislosti“ pro zajímavost: podobnému obvinění jako Klaus čelí i slovenský prezident Ivan Gašparovič, se kterým si nedávno vyměnili vyznamenání. Ten rok a půl nejmenoval generálního prokurátora, čímž podle opozičních zastupitelů porušil ústavu (zjednodušeně omezoval řešení kriminálních, zejména hospodářských trestných činů). Naše dosluhující hlava státu toho má na svědomí dle senátorů i občanských aktivistů o něco víc. Kromě notoricky známé amnestie ještě kupříkladu odmítnutí podpisu Lisabonské smlouvy či nejmenování soudního čekatele Petra Langera přes rozhodnutí soudu.

Václav Klaus a Ivan Gašparovič
Václav Klaus a Ivan Gašparovič

Je otázka, do jaké míry to lze hodnotit jako velezrádnou činnost. V každém případě Klaus ignoroval, ba porušil rozhodnutí institucí, řazených mezi základní sloupy demokracie, a to moc zákonodárnou a soudní. Zcela to odpovídá jeho ustrojení: je přesvědčen, že je jediným nositelem pravdy (a nic než pravdy), že on jedinečný má patent na rozum a že kdyby mu ostatní ignoranti neházeli klacky pod nohy, měli by se pod jeho osvíceným vládnutím dobře, předobře, ba nejlépe. Václav Klaus nemá rád „soudcokracii“, nesnáší občanské aktivity, „pravdoláskaře“, neuznává je, nerespektuje. Sice se neustále vehementně ohání zastupitelskou demokracií, někteří by ho nejspíše v duchu jeho vyjadřování nazvali „partajkratem“, ovšem jako by zapomínal, že nejen strany jsou pilíři demokratického uspořádání. A navíc se vtírá podezření, že vnitřně je především „klausokratem“. Že stranu vnímá jenom jako prostředek ke své individuální a sobecké moci. Vždyť, upřímně, jaký by asi měl skutečný demokrat pocit z průběhu druhé Klausovy prezidentské volby?! To přece nebyla demokracie, ale zápas ve stylu jakéhosi politického „catch as catch can“ – „chyť, jak můžeš“ – a dodejme: „Dělej, co chceš, jen když vyhraješ.“ Pokud měl po tomto volení Klaus pocit, že všechno bylo „fair“, jak to slovíčko rád používá, vzbuzuje pochybnosti. Doufejme, že si to vnitřně nemyslí. Že si jenom řekl: „Účel světí prostředky“. To by bylo čestnější.

V poslední době to navíc působí, že Klaus hledá cestu i k jakémusi „definitivnímu vypořádání s Václavem Havlem“. To je jeho vrcholné a nejniternější trauma. Je zbytečné rozebírat proč, ale věčné útoky vůči zesnulému Havlovi (někdy skrze obviňování „havlovců“) působí trapně a lidsky nezrale. Dospělý a zvlášť erudovaný člověk by měl vědět, že mrtvého nelze porazit. Že takový boj je marný a eroduje nenávratně a hluboce vlastní psychiku. Mrtví nás doopravdy nechodí strašit. To jenom my sami jimi strašíme sebe. A propadáme pak přízrakům, panice a občasnému sebezesměšnění.

Václav Klaus při pohřební řeči
Václav Klaus při pohřební řeči

Václav Klaus za vším vidí přízrak Havla a „Havlových pohrobků“. I za „velezrádnou“ žalobou. Jenomže ta je postavena vlastně na reálných základech. Klaus nikdy nepochopil, že dokonce i jako prezident je zaměstnancem občanů, jejich služebníkem. Pokud je někdo, kdo zcela podlehl jisté naivní představě o prezidentovi země české jako o spasiteli a velebném pokračovateli nástupci sv. Václava, je to on. Od chvíle, kdy se stal tím prezidentem on sám. Do té doby byla hlava státu dle něj aktivistou, který škodil ostatním demokratickým institucím a snažil se ohrožovat, ba masakrovat jejich činnost. Nazývá-li Havla a jeho vyznavače (připouštím, že občas afektované a zaslepené) nositeli elitářství, má asi v něčem pravdu, ale předtím by se měl podívat do zrcadla, jak je to s „křivostí jeho huby“. Klausovo sebestředné elitářství je zřetelné. Bože, ten člověk nikdy neuznal vlastní chybu! Jeho „filozofie Maradonovy ruky“ je čitelná.

Ptejme se, zda je Václav Klaus založením skutečně pravicový demokrat, jak říká, a jak jsme si mnozí (včetně mě) dlouho mysleli a věřili, nebo populistický autokrat. Některé jeho činy svědčí spíše o tom druhém. Proto, zdá se mi, je sice žaloba na něj pro čin velezrady poněkud přes čáru, ale je reakcí na to, že v rámci demokratické politiky se přes čáru často choval on sám. Lidově řečeno: Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Nebo: Na hrubý pytel hrubá záplata. Ani jedno nesvědčí o normálnosti zdejšího politického demokratického života. Žaloba i Klausovo chování.