Bezkonkurenční korektnost

Módní sousloví politická korektnost v praxi stále častěji působí rozpaky. Samo spojení politiky s korektností je poněkud nesourodý oříšek. Politika podle britského lorda Butlera znamená umění možného, což ovšem podle jeho krajana Isaaca D´Israeliho zahrnuje i umění vládnout pomocí klamu. Přitom platí, že politika umožňuje vládnutí prostřednictvím usmiřování rozdílných zájmů. Každé pojetí politiky by však mělo být zdvořilé (britské adjektivum polite značí zdvořilost). Naproti tomu korektnost je vymezena nedvojznačně jako poctivost, správnost a přesnost jak v myšlení, tak ve vyjadřování. Má být v souladu se skutečností, otevřená, upřímná a pravdivá. Korektnost by měla být vrcholem lidské komunikace.

Spojení politická korektnost ovšem nebylo vytvořeno, aby precizovalo komunikaci, nýbrž aby oslabilo ty její projevy, jež mohou být někým považovány za pejorativní či urážlivé.  A to bez ohledu na jejich věcnou správnost. Jedná se tedy o zjemňování, zastírání nebo eufemistický opis základního významu „nevhodných“ či tzv. zatížených slov v mnoha oblastech komunikace. Programově jsou vytlačovány pojmy, které jsou rozlišovacími znaky mezi rasami, mezi muži a ženami, mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží apod.  Za původce pokusu o takovéto politicky korektní přeprogramování skutečnosti jsou označována některá americká hnutí z konce 20. století. Kořeny jsou ale mnohem starší a spojené s komunistickými teoretiky Maďarem Gyorgy Lukácsem a Italem Antonio Gramscim. Ti už před rokem 1920 začali přemýšlet, proč se proletářská revoluce nedokázala rozšířit z Ruska na Západ, když klasici marxismu tvrdili, že vyspělé průmyslové země jako Německo nebo Velká Británie mají nejlepší revoluční předpoklady. A už tehdy Lukács s Gramscim dospěli k názoru, že lidé v západní Evropě a USA neuskuteční bolševickou revoluci, dokud budou pod vlivem křesťanské kultury a tradičních hodnot, jako je víra v Boha a láska k rodině a vlasti. Proto přišli s teorií „kulturního marxismu“, neboli s požadavkem rozložit evropskou křesťanskou kulturu a vykořenit její hodnoty.

Křesťanství
Křesťanství

Nástrojem jejich teorie se stala strategie nazvaná Dlouhý pochod institucemi, zaměřená na rozbití tří základních pilířů křesťanské civilizace: rodiny, vlasti a náboženství. Do pozic v důležitých institucích ve školství, v médiích, v politice, v kultuře a na úřadech byli ve smyslu této strategie prosazováni marxističtí intelektuálové, aby odtud pozvolna šířili změny vedoucí k nastolení levicové ideologie. V roce 1923 spoluzaložil Lukács na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem Institut marxismu, který vešel ve známost jako Frankfurtská škola. Mezi její základní teze patří také tyto: „Neexistuje žádná pravda, jen soupeřící programy… Zločin je chybou společnosti, nikoliv zločince… Neexistují žádné objektivní standardy, podle nichž by bylo možné určit, že nějaká kultura je lepší, než jiná. Každý, kdo něco takového tvrdí, je utlačovatel a rasista“. Gramsci přisoudil zásadní úlohu ovlivňování jazyka. Věděl, že manipulací jazyka lze řídit i myšlení lidí, tabuizovat nebo naopak prosazovat určitá témata. Tak byla do národních jazyků zanesena nová slova a slovní spojení, zatímco z jiných slov se stala tabu. To je také základem ideologického konceptu politické korektnosti, která pojmy nesouladné s dogmaty Frankfurtské školy vyřazuje z komunikace.

Mezi nežádoucí se dostaly pojmy z mnoha oborů, např. deviace, sadista, zvrhlík, zahálka, příživník, tulák, homosexualita, potrat, hřích, promiskuita, pokání, lítost, narkoman, černoch, indián, kanibal, lenoch, pohan, svědomí, přirozená životní role, národ, slitování, rodina, ctnost, zdrženlivost apod. Za politicky korektní jsou naopak považovány výrazy jako odlišná sexuální preference, sociální nepřizpůsobivost, umělé přerušení těhotenství, Afroameričan, fundamentalista, homofobie, náboženská neutralita, gender, alternativní životní styl, drogová závislost, nacionalismus, islamofobie a multikulturalismus. Někdy dochází ke komickým střetům mezi různými pojetími politické korektnosti, např. mezi právy homosexuálů na straně jedné a tzv. islamofobií na straně druhé. Když generální tajemník Muslimské rady Británie sir Ikbal uvedl pro BBC, že homosexualita je nemorální, neakceptovatelná, šíří nemoci a poškozuje samotné základy společnosti, byl na udání skupiny zastupující gaye vyšetřován Scotland Yardem pro podezření ze „zločinů nesnášenlivosti“ a „homofobie“. Ve stejnou dobu uveřejnil časopis homosexuálních aktivistů GALHA článek, v němž byl islám nazván „pitomou doktrínou“, rostoucí jako „rakovina“ a hluboce „homofobní“. A Scotland Yard znovu vyšetřoval, tentokrát asociaci GALHA, a to kvůli obvinění Londýnského fóra pro zločiny z rasové nenávisti, že se dopustila „islamofobie“.

Muslim
Muslim

Daleko horší je, že lidé jsou za vyjádření svého názoru bez milosti šikanováni anebo postihováni soudně. Reverend Stephen Boisson byl za napsání dopisu místním novinám odsouzen ve státě Alberta k doživotnímu zákazu vyjadřovat se jakkoliv „opovržlivě“ o homosexualitě během svých kázání, v rádiu, v novinách nebo dokonce v osobních e-mailech. Čtrnáctiletá britská školačka Codie Stottová požádala svou učitelku, zda by mohla být v rámci třídního projektu přeřazena k jiné skupině, protože v té její spolužáci mluvili urdštinou a ona jim nerozuměla. Učitelka zavolala policii, která nezletilou školačku odvezla na stanici, vyfotografovala ji a odebrala otisky prstů, vzorek DNA, šperky i tkaničky od bot. Pak ji na tři a půl hodiny zavřela do cely a vyslýchala s podezřením na trestný čin veřejné urážky. Ředitel školy prohlásil, že proti školačce bylo vzneseno „vážné obvinění“ týkající se „rasově motivovaného výroku“ a dodal, že škola „nebude tolerovat rasismus v jakékoliv podobě“. Skandální zákrok doprovodila manchesterská policie prohlášením, že „zločiny z nenávisti“ bere velmi vážně a že zacházení se slečnou Stottovou bylo v souladu s „běžným postupem“. George Orwell by to nedokázal říci lépe.