Svět podle Zdeňka Velíška (243)

Je na obzoru nový model politické Evropy? Něco jiného než polarizace mezi tradiční pravicí a tradiční levicí? Bude muset volební kyvadlo opisovat nějakou jinou dráhu než jen zhoupnutí zprava doleva a zleva doprava, a jen po přímce? Po italských volbách nejsou takové otázky nemístné. Pronikne-li do schématu pravice versus levice nějaká třetí, zcela jinak definovaná síla a zůstane-li tam, volební kyvadlo snad začne opisovat elipsu, nebo - což už není žert - přestane být spolehlivým ukazatelem vžitého řádu politického dění.

Rodí se třetí síla? 

Faktory jako nekončící krize, neřešitelná nezaměstnanost mladých, ztráta sociálních jistot chudých a neschopnost stran establishmentunajít cestu ven z pasti, kterou v globálním světě představují pravidla hry na finančních trzích, vedou k tomu, že se, zejména v předvolebních situacích, vynořují různé podoby té „třetí síly“, různé pokusy o „jinou“ politiku (o „nepolitickou“ politiku; tuhle ozvěnu Havlovy ideje už jsem také slyšel). Jednou z charakteristik této (jak bych řekl) aktivistické politiky je opovržení politickými stranami jako nástroji prosazování politických, ekonomických a sociálních cílů. Místo stran nastupují hnutí. Ale zůstane-li rámcem politiky parlamentní demokracie, nemohou hnutí dělat nic moc jiného, než co dělají strany; a o rozbití parlamentní demokracie naštěstí tato hnutí neusilují. Nejsou antidemokratická, ale chtějí, aby na demokratické scéně byl jejich hlas slyšet. Čím silněji, tím lépe. Samozřejmě, že aspirují na to, aby jejich hlas byl nejsilnější, samozřejmě, že jejich ambicí je vládnout, ale nechtějí vládnout despoticky, jako Franco či Mussolini.

Beppe Grillo
Beppe Grillo

Schválně jsem výše zvolil jména těchto dvou despotů, protože nejčerstvější a nejtypičtější hnutí mezi těmi, o kterých mluvím, je hnutí „Rozhořčete se“, které  na evropské půdě dosáhlo největší síly ve Španělsku a pak pod názvem „Occupy Wall Street“ v USA, a právě nyní „Pětihvězdičkové hnutí“ (promiňte, že se mi líbí právě tenhle překlad italského „Movimento a cinque Stelle“, M5S) Beppeho Grilla. Wikipedie definuje M5S jako hnutí proti vládě stran a naopak pro přímou účast občanů na řízení věcí veřejných. A také jako hnutí za digitální demokracii. Tedy za demokracii, dodávám na vysvětlenou svým vrstevníkům, za demokracii, která se zrodí z diskuse na sociálních sítích a bude také “na síti“ provozována. A jinak, aby nám to neuniklo, protože detaily se nikdo nezdržuje, samo M5S definovalo své sféry zájmu do těchto témat: voda, životní prostředí, doprava, propojení, rozvoj. To asi těžko zůstane těžištěm zájmu Grillova hnutí, pokud vstoupí do aktivní politiky. Má v této chvíli už nikoli 25 % získaných ve volbách, ale 29 % v aktuálním povolebním průzkumu. Bude muset být přinejmenším tak politizované jako Hnutí rozhořčených.

In memoriam Stéphane Hessel

Vzhledem k tomu, že dnes 7. března se koná v Paříži pohřeb tohoto francouzského filosofa a věčného aktivisty, který před týdnem zemřel ve věku 95 let a svou knížečku „Indignez-vous“ (česky: rozhořčete se!) vydal v r. 2010(!). Tento stařec, nadaný nikdy neutuchající bojovností a cílevědomostí, podnítil frustrovanou mládež celé řady zemí západního světa k manifestacím opravdového a poměrně dlouhodobého rozhořčení nad neschopností politiků vyvést národy z krize. Totéž se vlastně dá říci o italském komikovi Beppe Grillovi, i když se jeho Hnutí neodvolává na to, které v sousedním Španělsku podnítil (spíš než ve své francouzské vlasti) Stéphane Hessel. Kdyby se M5S podobalo hnutí „Rozhořčete se“ také tím, že na svět reálné politiky nakonec nezapůsobí, bylo by to asi další zklamání pro tu část veřejnosti, kterou už politické kyvadlo mezi tradiční pravicí a tradiční levicí úplně zbavilo iluzí. 

Stéphane Hessel
Stéphane Hessel

Nemohu se ubránit ještě rychlému srovnání těchto dvou originálních hnutí, vyvolaných dvěma právě tak originálními osobnostmi, s hnutími, která v různých zemích rovněž vybočují z rámce běžného politického života. Většina těch ostatních stále víc tíhne od radikalismu k extremismu, ať už pravicovému či levicovému, ale vždy nesmiřitelně nacionalistickému, xenofobnímu a protievropskému. To se, myslím, nedá říci o už opadající vlně Rozhořčených, ani o právě se zvedající vlně Pětihvězdičkového hnutí. Zde bych si ale netroufal předpovídat, jak se bude profilovat dál, pokud se opravdu stane účastníkem chaotického boje o vládu, který nevyhnutelně vzejde z italských patových voleb. Nedá-li ovšem Itálie přednost jejich opakování.

Muž, se kterým přišel zákon

K chaosu není teď v Itálii daleko nejen proto, že Beppe Grillo osobně do žádné mocenské struktury ani do parlamentu nechce a mezi jeho stoupenci jsou jen lidé politickými stereotypy ještě nenakažení, tudíž také nevyzbrojení. K chaosu je tu blízko i kvůli tomu, že se zpět do hry dostal Silvio Berlusconi. S ním totiž přišel zákon. Ale ne tak, jak přicházel s hrdiny Divokého západu. V pátek 8. března mají, podle zpráv z tisku, milánští prokurátoři předat soudu podklady pro pokračování soudního řízení se Berlusconim v kauze „Ruby“. „Bylo jasné, že Berlusconiho návrat do politiky byl vynucen právě jeho akutní potřebou obrnit se znovu proti soudním procesům. Teď se ale už z jeho manévru stává závod s časem,“ komentuje deník El País. A zatím, co píšu tyto řádky, přichází nejčerstvější zpráva o matadoru boje s italskou justicí. Tentokrát boj v jedné z mnoha kauz prohrává: Byl dnes, 7. března, nepravomocně odsouzen na rok do vězení za vyzrazení úředního tajemství členu své rodiny.

Silvio Berlusconi a tanečnice Ruby
Silvio Berlusconi a tanečnice Ruby

O co půjde u soudu v Miláně, to nejstručněji říká titulek článku ve zmíněném deníku: „Žalobce viní Berlusconiho z provozování sítě prostitutek“ v jeho vile. A podtitulek: „Il Cavaliere měl ve své rezidenci v Arcore ubytována děvčata, jimž za sexuální služby platil jednak hotově, jednak příslibem zaměstnání“. Teď by tedy mohl být Berlusconi souzen za pasáctví!? To až příliš připomíná aféru Francouze Dominika Strausse-Kahna! Ten se kvůli podobnému podezření (organizování večírků s prostitutkami) musel definitivně vzdát naděje na návrat do francouzské či mezinárodní politiky. Tu naději ztratil krátce předtím kvůli soudně projednávanému mravnostnímu skandálu v americkém hotelu. Uniklo mu tak vítězství ve francouzských prezidentských volbách, které měl, nebýt toho, téměř předem vyhrané. Jak to teď dopadne s Berlusconim? Kdyby měl Berlusconi přece jen do italské (a evropské) vysoké politiky znovu vstoupit, víc než svými prohřešky proti dobrým mravům by ohrožoval Evropu tím, že se bude v horních patrech italské politiky držet hlavně pomocí svého antievropského fanfarónství a svou bezohledností ke společným evropským cílům. A protože na kontinentu není s takovou taktikou sám, může to mít v Evropě, těžce zmítané důsledky krize a dosavadním neúspěchem jejího řešení, neblahý vliv na její další vývoj. Jak Evropu proti tomu bránit? Protože svou délkou už můj dnešní komentář přesáhl obvyklou míru, dovolím si už jen odkázat na svou odpověď na tuto otázku v Horizontu z 24. února.