Případ Milan Baroš

Původně jsem chtěl psát o prezidentovi. Jenomže ten dle principu kolektivní viny (aniž jmenoval a aniž dokazoval jmenovaným) zařadil „podstatnou část“ lidí mého cechu do jednoho špinavého pytle s kmotrovskými mafiány a neonacistickými bojůvkami. Tím předem znectil a znevýznamnil cokoliv, co o něm člověk napíše, ať v dobrém či špatném.

Tedy budu psát o všeobecně známé osobě, která si získala v minulosti jakousi proslulost, pak jaksi poklesla v oblibě a zájem o ni ochladl a nyní proniká znovu do popředí veřejného života. V oblasti stejně spletité a stejně temné, jako je politika – ve fotbale. O Milanu Barošovi. 

Kolem Milana Baroše se nejspíš nyní rozezní oslavné fanfáry nejen v Ostravě. Ne pouze, že vstřelil hattrick Hradci Králové… On se usmívá na novináře, které před tím nenáviděl, ba jimi opovrhoval, mává publiku, mladému fanouškovi Baníku, upoutanému na vozík, bez rozmýšlení věnoval svůj „třígólový“ dres, a hlavně svoji misi v klubu, z něhož před lety začal stoupat na vrchol, vykonává zcela nezištně. Není mu tedy cizí, zdá se, vědomí vděku a z něj plynoucího závazku, což Milana Baroše bezesporu ctí. Zvedl na svá ramena sysifovský kámen baníkovského již téměř zmaru a snaží se jej vynést co nejvýše. Návrat ztraceného (ve všem všudy marnotratného) syna až fotbalově biblický. 

Milan Baroš v dresu Baníku
Milan Baroš v dresu Baníku

Jistě, že se vynoří námitky vůči novému nanebevzetí Milana Baroše, ostravského apoštola. Co by nebyl nezištný, ba štědrý, má nahrabáno! Co by nebyl vstřícný, když ho všichni hýčkají! A ty tři góly si dali hradečtí „votroci“ vlastně sami, přece! Malé duše nerady odpouštějí a ještě méně rády vidí, když se daří někomu jinému než jim. 

Ovšem naopak to, že se snadno zapomene na všechno kritizované, duchovní rozměr někdejšího kritika, nyní opěvatele, nerozšiřuje. Naopak. Snadné zapomínání je znakem nedospělosti. Nejen osobní, ale i skupinové. Někdy mám pocit, že společenství, které si občas pateticky říká český národ, se v tomto ohledu pohybuje v uzavřeném kruhu věčné puberty. Tvoří ji postupně potměšilé kverulantství s výbuchy zuřivého hněvu, následná trpná apatie, paradoxně prolezlá postranním posmíváním, a pak nakonec bouřlivé objímání někoho, kdo nám před tím systematicky nakopával zadek a vůči němuž jsme se vymezovali. Vše zapomenuto. Už jsi zase náš… Případně naši. Co bychom si bez tebe (bez vás) počali! Což platí nejen ve fotbale. Bohužel. Tak bych i hodnotil návrat Milana Baroše. Potěšit se jeho zatímní změnou, to ano. Leč střízlivě. 

Milan Baroš
Milan Baroš

Měli bychom počkat, co se stane, až mu poprvé někdo šlápne na palec. Až se přestane dařit. Pak se ukáže, jaký ten Baroš vlastně je. Jestli je to už velký kluk, nebo pořád rozmazlenec z Vigantic, který sotva vyrazil do světa, už měl pocit, že nedočkavé princezny jsou nachystány a nejméně půl království s nimi. Mládenec, který, když mu šikovnější drak sebral m(e)íč, padal a divil se: jak to, že s tím nikdo nic nedělá?! Vždyť já jsem přece nepostradatelný! Což o něm ostatně leckdo dlouho říkal. 

Třeba už Milan Baroš ze svého pocitu nepostradatelnosti a výjimečnosti vyrostl. Či spíše vyrůstá. Přál bych mu to. Kvůli němu. Kvůli fotbalu. Kvůli fanouškům. Ostatně i kvůli sobě. Dlouho se mi líbil. Než se z něj stal ten po hřišti se toulající zmatenec, připomínající dopravního policajta, který na rušné křižovatce bláznivě a vztekle rozhazuje rukama a fňuká, že to nejede, kam on chce. Jinak: ty tři góly Hradci (hlavně ten první) i dres pro kluka na vozíku mě zaujaly. I to, že se Baroš směje. Dobré znamení. Ale zatím jenom znamení. 

Tolik o dle mého soudu nejzajímavější osobnosti současného veřejného života, Milanu Barošovi, možná se vracejícím ztraceném synovi.