Co se stalo v Bulharsku?

Bulhaři mají novou, úřednickou vládu, rozpuštěný parlament a chystají se na volby. Proč se tedy v našich médiích objevila zpráva o dalším sebeupáleném, tentokrát před úřadem prezidenta? Protože nedokážeme odlišit zrno od plev. Sebeupálení je způsob sebevraždy. Každá sebevražda může být chápána jako vzpoura, proti životu, podmínkám, vlastnímu osudu, všemu možnému. Je to projev zoufalství, poslední způsob jak se pokusit být „vyslyšen“. V Čechách se sebeupálení stalo symbolem a proto, stane-li se to někde jinde a na vhodném místě (třeba právě pod prezidentskými okny v centru Sofie), máme potřebu uvést to v hlavních zprávách. Co na tom, že nejsou známy důvody činu kováře padesátníka dva týdny po prodělaném infarktu. Sebeupálení na veřejnosti (kde jinde) v EU = senzace = unáhlené závěry (nepřímo vyjádřené tím, že se ve zprávě připomene, že není první, že v zemi probíhaly protivládní demonstrace atd.). To, že medializace každého případu může vést k dalším, je asi „jen“ nutným zlem.

Je smutnou pravdou, že jen v letošním roce se v Bulharsku vědomě upálilo již pět lidí. Žádný z nich nebyl Palachem. Čtyři byli v zoufalé osobní situaci, finanční či jiné (ani to se u všech neví). Jeden jediný se stal celonárodním symbolem probíhajících nepokojů a jeho čin v důsledku pravděpodobně nasměroval dění.

3. březen je bulharský státní svátek – den, kdy se oslavuje nezávislost bulharského státu na Osmanské říši. V rozhlase i televizi se letos střídala dvě hlavní témata – velkolepé oslavy, proslovy, hymna… a zpráva o smrti Plamena Goranova. Ten během demonstrací ve Varně žádal odstoupení starosty města (který jím byl skoro 14 let za střídající se podpory různých politických stran). Prý to byl mladý muž plný života. Dal starostovi ultimátum a po jeho vypršení se zapálil. Předem prý říkal, že umřít nechce, že nechce spáchat sebevraždu. Možná se mu to vymklo z rukou, jeho popáleniny dosáhly skoro 80 %. Boj o svůj život prohrál po třinácti dnech strávených v nemocnici. Byl však zřejmě oblíbený, a protože bylo zcela jasné, o co se snažil, stal se pro bouřící se Bulhary symbolem a jeho jméno zbraní. To zní ve veřejném prostoru dodnes. Starosta ve Varně odstoupil. A všude, kde vyšli lidé do ulic (a vycházeli pravidelně, zprvu každý den, pak po dohodě každý víkend), z kotle kdejakých požadavků, hesel a nepříliš cílených či produktivních projevů nespokojenosti vybublalo na povrch to podstatné.

Hlavním problémem nejsou ani energetické firmy, ani ceny elektřiny a topení, ani sociální nouze, ani soukromé finanční problémy apod. – to jsou jen důsledky. Důsledky vývoje politiky v postkomunistickém období, propojení politických a hospodářských kruhů. A jelikož je obecně finanční situace bulharských občanů dost neutěšená, bývají volby výmluvným projevem zoufalého hledání řešení osobních existenčních problémů většiny. Zmítání zleva doprava. Neodolatelné přání uvěřit i nesplnitelným slibům opozice a tudíž snadné zavržení těch, kterým se za čtyři roky nepovedl zázrak, na který je třeba mnohem více času, a kteří byli minule voleni s nadšením.

Protesty v Bulharsku
Protesty v Bulharsku

Hledání politického mesiáše a volba nově vzniklých politických subjektů se silnou nebo charizmatickou osobností v čele, když se objeví -to všechno charakterizuje bulharské volby po roce 1989. To, co v zemích se systémem dvou silných stran funguje jako svérázná politická houpačka pro dva, vypadá v Bulharsku jako houpačka, na jejímž klesajícím konci jsou aktuálně vládnoucí, ale na druhé straně je pokaždé někdo jiný, nejvíce slibující a přesvědčivě se tvářící jako nejsilnější. Ostatní jsou buď někde uprostřed, nebo jen přihlížejí.

Podíváte-li se na výsledky bulharských voleb a z nich vzešlých vlád od roku 1990, ani jedna strana či vláda nebyla na demokraticky zvoleném vrcholu déle, než jedno volební období v kuse, současná úřednická vláda je už třetí, vynucená situací. Každé minimálně čtyři roky se měnil směr, politika, různé koncepce, chyběla kontinuita. Ani legislativě a jisté setrvačnosti se jí udržet nepodařilo. Do EU se sice vstupovalo s nadšením, ale situaci průměrného občana to nezlepšilo. To, co se povedlo, nějak zapadlo a nejdůležitějším se stalo politické PR. Na to byla odborníkem minulá vláda. Její premiér Bojko Borisov získal sympatie i tím, že se o všem vyjadřoval bez servítku, s otevřeností a logikou imponující průměrnému občanovi. Dokázal se svým chováním a vyjádřeními prezentovat jako „správný“ a rázný hrdina, bojující proti zlu a neprávu a říkající pravdu do očí.

Po mnoha snahách Bulharů najít správnou volbu a s ní cestu, která jejich životní situaci zlepší, následovala mnohá zklamání a zavládla všeobecná blbá nálada v Havlově smyslu. Propast mezi politiky a řádovými voliči rostla. České rčení, že si lidé svou vládu zaslouží, na Bulharsko dnes nelze použít. I když se do této situace dostali sami, na vybranou již moc nemají. Tam někde nahoře jsou ONI, rozhodují, prezentují, podepisují, do všeho vidí a tahají za nitky – ať už politikové sami nebo mocné ekonomické a bezpečnostní útvary v jejich blízkosti. MY dole se musíme postarat o sebe a svoje rodiny, můžeme reptat a nadávat a při dalších volbách chvíli doufat, než vše zase nespadne do stejných kolejí. Neustále shora i zdola, zleva i zprava předhazovaná, dokola omílaná a dementovaná, ovšem nikdy skutečně nevyvrácená obvinění o úzkém propojení byznysu s politikou a rozhodující moci bývalých příslušníků bezpečnostních a nátlakových složek a formací jsou v Bulharsku na denním pořádku. Už snad nikdo nevěří, že by mohla být nepravdivá.

Bojko Borisov
Bojko Borisov

Bulhaři svým politikům zkrátka nevěří. Bezmoc a pocit, že nelze najít jiné řešení, vyhnala lidi do ulic. Zdaleka tam nebyli všichni. Mnozí z těch, kteří nadšeně demonstrovali a stávkovali před 23 lety, aby svrhli vládu jedné strany, nyní vše sledují v médiích, k demonstrantům se nepřidali. Nevidí jasný cíl, jehož by šlo dosáhnout touto cestou. Nejsou si jisti prostředky. Mísí se v nich víra, že je Bulharsko demokratickou zemí, kde se vše nakonec v dobro obrátí, a jistá beznaděj, pochybnost, že by se ještě něco po letech takového vývoje mohlo změnit. Hodně jich už dávno emigrovalo, přidávají se k nim další - nad bulharskou politikou zlomili hůl.

Ve světě se psalo, že demonstranti svrhli vládu. Nemyslím si to. Dlouho se demonstrovalo jen proti vysokým účtům za energie, pak za všechno možné, ale hlavně bez jednotných politických požadavků, bez vážných střetů s policií a bez obětí. Pak se po smrti Plamena Goranova objevily jednotící politické slogany, které volaly po politických změnách. Vláda prohlásila, že nemá v úmyslu odstoupit. Nikdo jiný by prý nedotáhl její práci do konce, trápí ji nízké důchody, časem je zvýší apod. Následující den přišla zpráva o tom, že vláda přece jen dobrovolně končí. Co se stalo? Musela skutečně podat demisi? Bylo to nevyhnutelné?

V předvečer tohoto kroku došlo v Sofii ke krvavému střetu mezi policií a demonstranty. Premiér – bývalý policejní důstojník, vysokoškolský profesor, PhD a policejní ředitel – prohlásil, že kabinet končí, aby bylo zabráněno dalšímu prolévání krve. Spíše než nevyhnutelnost se však jednalo o strategický krok. Pokud by strana GERB šla do voleb přímo ze své vládní pozice, měla by mnohem menší šance na úspěch, než když dva a půl měsíce nebude všem na očích a terčem obvinění za vše, v co vyústil vývoj posledních dvou desetiletí. (I u nás se zapomíná, kdo byl kdy čeho pravým původcem…) Domnívám se, že by vláda současné problémy ustála, mohla by ve svém stylu s mocným PR podniknout konstruktivní kroky k řešení situace a dožít se řádných voleb. Ty budou 12. května a do nich Bulharsko povede úřednická vláda. (Malé vysvětlení – nejsou předčasné, 2013 je rok řádných voleb.) Necelé tři měsíce však na zásadní změny nestačí. Ani v zemi, ani v image strany, jejíž volební pozice by pak byla oslabena ještě více, než je teď.

Protesty v Bulharsku
Protesty v Bulharsku

Naprostá nedůvěra v politiku, přesvědčení o jejím těsném propojení s byznysem a subjekty s podezřelou činností, stále se zhoršující životní situace obyvatel a žádné důvěryhodné světlo na konci tunelu. To vše vyvolalo letošní události v Bulharsku - volání po změnách, operativní odvolatelnosti zvolených politiků. Dalo vzniknout i v demokracii (tj. při vládě lidu!) velmi paradoxnímu požadavku – účast zástupců z řad občanů na rozhodování všeho druhu na státní i místní úrovni.

Bulhaři budou mít volební velikonoce. Pravoslavné připadají na první květnový víkend, volby jsou o týden později. Do té doby se bude politicky válčit, zatímco úřednická vláda se má snažit o konstruktivní práci. Změny by však měly správně pokračovat i po volbách. Proto doufejme, že během následujících letních prázdnin lidé nezapomenou, že mají velkou moc a právo ji rozumně uplatňovat. Již dokázali, že i jejich trpělivost má své hranice.