Vzkřísíme federální ligu?

O společné česko-slovenské fotbalové lize se dosud v posledních letech tiše diskutovalo, tento týden však projekt dospěl již do fáze příprav. Ze strany UEFA již realizaci téměř nic nebrání, asociace obou zemí nápad posvětily a začíná se tak chystat podoba, v jaké by soutěž vypadala a v jaké by ji kluby byly ochotny přijmout. Takto zásadní změnu by však příliš nevítali ani fanoušci, ani média. Jaký by tedy měl návrat „federální“ ligy přínos pro český fotbal?

Základní představy o možné společné lize vypadají následovně – soutěž by měla začít nejdříve v roce 2015, měla by sdružovat alespoň 18 klubů, z toho nejspíše 12 českých a 6 slovenských. Nejasné jsou zatím otázky koeficientu pro evropské poháry, slovenského finančního i sportovního zázemí, řešení sestupujících, a tak dále. To jsou však alespoň v tento moment podružné problémy. Hlavním kamenem úrazu pro české fanoušky i média je vůbec smysl budování takovéto soutěže.

A jejich pochyby jsou pochopitelné. Když zpráva o dohodě FAČR a SFZ proběhla médii, ta ze strany šéfa FAČR Miroslava Pelty nezaznamenala jediný hlas o samotném důvodu, proč by pro český fotbal mělo být spojení obou lig prospěšné.

Zbývá tedy jen spekulovat. Když si zrekapitulujeme, co vše nejvyšší česká fotbalová soutěž postrádá, není toho málo. Je nutné vymýtit korupci. Kluby musejí markantně zvýšit podíl z příjmů „z diváka“. Tedy vyjednat lepší podmínky televizních přenosů, přitáhnout více fanoušků do ochozů, nabídnout jim atraktivnější servis a produkty. České celky zároveň potřebují více silných sponzorů, posílit konkurenci mezi hráči, zkrátit zimní pauzu a zavést do sezony více zápasů, stejně jako alespoň trochu snížit počet profesionalizovaných klubů.


Drtivou většinu z výše jmenovaných bodů lze v českém prostředí dosáhnout i bez zavedení „federální“ ligy, v mnohém totiž kluby zaspaly a nevyužily tak všechen svůj potenciál. Proto je poněkud zvláštní, že se k takto extrémnímu kroku, který v historii evropského fotbalu nemá na vrcholové úrovni precedens a může přitom mít dalekosáhlé důsledky (mluví se o vytvoření skandinávské či belgicko-nizozemské ligy), schyluje i přesto, že všechny jiné možnosti nebyly vyčerpány.

Přesto je neoddiskutovatelné, že ve spoustě aspektů by nejspíš společná liga pomohla. Myšlenka patnáctimilionového trhu je pro sponzory jistě velmi lákavá, celkový „rebranding“ ligy se navíc provádí lépe s nějakou zásadní změnou. Soutěž by s největší pravděpodobností fungovala jako samostatný soukromý subjekt, a tím by se všechny procesy musely zefektivnit. Tím pádem by mělo alespoň teoreticky docházet k menšímu korupčnímu jednání.

Minimálně v prvních sezonách lze s obnovenými rivalitami čekat nárůst diváckých návštěv, jež by si kluby poté musely udržet. Počet profesionalizovaných celků se sníží s tím, kolik jich bude muset sestoupit do druhé ligy; ta se přitom zkvalitní. Zápasů by bylo o čtyři až osm za sezonu více, čímž by se také snížila délka zimní pauzy. Ani náročnost cestování by zdaleka nebyla tak vysoká – 10 z 12 týmů ze slovenské nejvyšší soutěže sídlí do sta kilometrů od česko-slovenských hranic.

To vše je však bezpředmětné, dokud se nedozvíme odpověď na hlavní otázku – a to zdali se českému fotbalu spojení obou soutěží vyplatí z kvalitativního hlediska. České kluby letos zaznamenaly nejlepší sezonu v evropských pohárech za dlouhá léta, a nejde přitom o výjimku. Stoupající trend výkonnosti vykazuje jak Plzeň, tak Sparta, které se po radikální proměně kádru podařilo tým stabilizovat a bojovat jak o titul, tak o postup do osmifinále EL přes Chelsea. Nic nenasvědčuje tomu, že by české kluby podobné výsledky neměly zopakovat i v příští sezoně, čímž by si právě pro sezonu 2015/2016 mohly vysloužit dvě místa do předkola Ligy mistrů. Proto se oprávněně může zdát, že Gambrinus liga jde kvalitativně nahoru a slovenské týmy by dalšímu růstu přinejmenším nepomohly.

To je poměrně legitimní náhled i kvůli finančním i sportovním možnostem slovenských klubů a jejich působení v evropských pohárech. Zrovna zde získaly za poslední tři sezony méně bodů do koeficientu než české kluby v samotné letošní sezoně. Právě před oněmi třemi roky se však o možnosti „federální“ ligy začalo diskutovat – a situace byla oproti dnešku diametrálně odlišná. Slovenská reprezentace se dostala na MS na úkor české, Žilina navíc v předkole Ligy mistrů celkem bez problémů vyřadila Spartu. Šlo možná o výjimku, nicméně i na tomto příkladu je viditelné, že úplně odepisovat slovenskou ligu jako chudého příbuzného Gambrinus ligy je trochu předčasné.

Celá záležitost má tedy spoustu velice sporných bodů. Není jasné, a už vůbec ne jisté, že se spojení obou lig vyplatí pouze slovenským klubům. Zároveň však oba svazy, pokud se k projektu odhodlají, musejí přesvědčit veřejnost, že se tento projekt vyplatí v dlouhodobého hlediska. Pakliže to neudělají a kluby z obou zemí jednoduše ze dne na den začnou hrát novou společnou soutěž, pak nemůže nikdo dostat signál, že se na ni vyplatí chodit, či ji sponzorsky dotovat.

Ze sportovního hlediska to pak dnes vypadá také nejasně. Je velmi dobře možné, že v horizontu tří let od zavedení soutěže v ní mohou zůstat pouze dva slovenské týmy. Pokud by se tedy k řešení „federální“ ligy přistoupilo, je nutné nejdříve poměřit síly obou lig. Jeden ze způsobů by mohlo být například spojení českého a slovenského poháru. Pohár České pošty by tak jako tak potřeboval jistý impuls a podobný krok by mu bezpochyby pomohl na prestiži. Od jisté fáze by byly české týmy nalosovány do dvojzápasů proti slovenským a na základě výsledků by mohlo být poměrně jasno o tom, jak je na tom česká a slovenská soutěž v přímém srovnání.

Je sympatické, že se česká fotbalová asociace snaží zlepšit úroveň českého klubového fotbalu. Existuje však spousta kroků, které jsou dnes k dosažení tohoto cíle důležitější prodělat. Myšlenka společné ligy není v žádném případě utopická, a už vůbec ne kriminální, jak naznačil pan Starka. Avšak do té doby, než si český fotbal zamete před vlastním prahem, je bezpředmětné začínat si s novým, nesmírně ambiciózním a vyčerpávajícím projektem.