Další strana se chystá do sněmovny, a co?

Strana práv občanů na svém sjezdu prohlásila, že chce překročit magickou pětiprocentní hranici a usednout do poslaneckých lavic. Sklízí za to začasté posměch, ba až pohrdání, chvílemi nenávist. Nevím, zda útoky tak docela zasloužené. Je tu mnoho všelijakých partají, které si dávají tento cíl. Že se jim to nikdy nezdařilo a nezdaří? Ale to kdyby připustily, mohly by to zabalit. K životu patří pestrost. Názorová i osobnostní. Tedy i k politice. Tam přibývá ještě stranická. Jednu jedinou neomylnou a vůdčí stranu už jsme tu měli (pravda, s pitvorným doprovodem straniček, jejichž politiku i personalistiku sama řídila).

Prý Strana práv občanů tříští tzv. levici. Inu, a co? Musí být v této části spektra nutně jenom sociální demokracie? KSČM  jako zřetelnou pokračovatelku KSČ z důvodů, které jsou z její historie jasně patrné, sotva za levici považovat. Je to fundamentálně reakční strana (vnímáno z hlediska levicových idejí), přísně centralizovaná, potlačující svobodu jednotlivce, jejíž voličská základna vyznává v mnohém až extrémně konzervativní pohledy na život a na společnost. Tedy může mít sociální demokracie ve Straně práv občanů „přátelskou“ konkurenci, s níž může nakonec utvořit koalici, pokud upřímně cítí, že s komunisty to ideově ani kádrově nejde… Nebo tzv. levice touží po monopolu jedné strany?

Vždyť ani v tzv. pravici to tak nefunguje. V tzv. středopravé části české politiky se prosadily Věci veřejné a nakonec se dostaly i do vlády. Pokud je Strana práv občanů stejným lobbistickým konstruktem a produktem, tentokrát tzv. vlevo, skončí podobným způsobem. Tedy zábavným fiaskem. Ne-li, nutno ji akceptovat.

Zkratku „tzv.“ při dělení zdejší správy obecných záležitostí používám tak často, protože odmítám v našich poměrech na toto rozlišování přistoupit. Před volbami do Poslanecké sněmovny automaticky odkládám stranou dvě kandidátní listiny, z nichž jedna je významnou představitelkou té, druhá oné orientace, kromě toho ještě rovnou vyřazuji třetí, jež je pro mne mimo moje rozlišovací schopnosti, neboť nepatři nejen do mé politiky, ale ani do mého života. A teprve potom se rozhoduji. Jsem tedy pravicový nebo levicový? Sotva určit, trpím totiž až utkvělou představou, že většina politické scény v Zemích Koruny české nevyznává vpravdě nic ideového (případně jenom hubou, protože se to takříkajíc hodí do krámu), jen vlastní zájmy, o mnoho „levelů“ nadřazené prospěchu země. Ba, mám obavu, že nesledují ani blaho svých vlastních stran, a snaží se je prosadit opět jenom proto, že partaje jsou jim osobně či jejich spřežencům výtahem k moci a majetku.

Sjezd SPOZ
Sjezd SPOZ

Je vždy znovu zdrcující zážitek sledovat ten nezadržtelný proces naděje a zmaru: do politiky vstupuje nebo v ní postupuje vzhůru někdo, od něhož by bylo možno eventuálně (kdyby se támhle umyl, a tuhle vyžehlil a tady narovnal) očekávat jakýs takýs pokus o změnu k lepšímu. A jak je potom postupně zahlcován a dušen kompromisy, které dělá „pro užitek strany“, neřku-li proto, „aby prosadil něco dobrého“… A postupně se kompromisy mění ve svinstva, a pak ho už mají, už ho drží, už s ním cvičí, všichni ti šíbři, a žužlají ho jako chutného bezmocného červíka. Už zcela bezvýznamného, neboť zkroceného. Již se ani nesázím, ZDA se jim to podaří, ale KDY. Pohled zdrcující, ale očekávatelný, předvídatelný.

Tedy nijak mě nerdousí ohlašovaná touha Strany práv občanů vstoupit do sněmovny hlavním vchodem, byť ve mně tato partaj žádné chvění srdce nevyvolává. Tady je Rhodos, tady skákejte! Ale upřímně: nic nového v místním politikářství nečekám. Ne, že bych byl pesimista… Jsem optimista, který všechno znovu promyslel, abych použil citát Henryho Bennetta. Nebo taky se dá říct, že optimista, který o našich služebnících veřejného zájmu za ta léta, co s nimi sdílí jednu zem, ví svoje. Bohužel.