ÚSTR, Ústavní soud a nápor levice

Kdo se bláhově domníval, že turbulence v Ústavu pro studium totalitních režimů skončily s nástupem ředitele Daniela Hermana v r. 2010, ten se dnes nestačí divit. Ústav i pod něj spadající Archiv bezpečnostních složek (ABS) sice nikdy nebyly v lepší kondici než nyní, nováčci v Radě ÚSTR ovšem na nich nenechávají nit suchou. Levicovými senátory do rady nedávno prosazený politolog a komentátor Práva Lukáš Jelínek v úterý potvrdil, co se už čtrnáct dní šeptá, že ředitel Herman bude „s největší pravděpodobností“ odvolán. S prvním návrhem odvolat Hermana přitom nepřišel nikdo jiný než čerstvý levicový radní – syn disidenta Petra Uhla, sociolog Michal Uhl. A další disidentka (někdejší členka levicového Hnutí revoluční mládeže) nová předsedkyně Rady Petruška Šustrová rovněž s odvoláním Hermana počítá.

Sedmičlenná rada ústavu, volená Senátem, je ze zákona nejvyšším orgánem ÚSTR. Když v ní byli radní zvolení pravicovým Senátem, komentátor Práva Jiří Pehe tvrdil, že se „plete do dění v ústavu v míře nevídané - jako by byla ředitelem ona“. Když levice v Senátu teď do rady nominuje své kandidáty, kteří chtějí ředitele odvolat, pan Pehe o pletení do dění v ústavu mlčí. Ústav byl od počátku trnem v oku komunistům i těm sociálním demokratům, kteří k nim měli blízko. Zákon, jímž byl ÚSTR zřízen (181/2007 Sb.), levice dokonce v r. 2007 napadla u Ústavního soudu, ovšem bezvýsledně. To, že hlavním posláním ÚSTR je ze zákona zkoumání a nestranné hodnocení doby nesvobody a období komunistické totalitní moci - zejména zločinné činnosti KSČ, orgánů komunistického státu a jeho bezpečnostních složek - postkomunistická levice nerada slyší. Ústav podle ní slouží k „ideologizaci veřejné debaty“ a ke zpochybňování levicových koncepcí jako takových. S jakými úmysly může nastupovat do rady úřadu politolog Lidového domu Jelínek, který už v r. 2010 označil ústav za „pseudovědecké pracoviště“ a jeho pracovníky za „lovce temných sil“? Jeden z nejostřejších kritiků ústavu chartista a senátor za ČSSD zemřelý Jiří Dienstbier v témže roce prohlásil, že posuzování protikomunistické činnosti tímto ústavem pokládá nejen za nepřijatelné, ale přímo urážlivé. A dnes? „Ten ústav neměl nikdy vzniknout,“ tvrdí jeho syn, senátor Jiří Dienstbier ml.

Nejnovější útoky proti ÚSTR paradoxně probíhají právě v době, kdy se tam situace konečně konsolidovala. Ústav za pět let své existence vyprodukoval více než 110 historických publikací (včetně 25 periodik), uspořádal a zúčastnil se 35 mezinárodních konferencí a 124 seminářů. Vypracoval mj. zevrubnou dokumentaci usmrcených na československých hranicích a popravených z politických důvodů. Podle členky kolegia ředitele ústavu Moniky Pajerové ale noví členové Rady chtějí, aby ústav pracoval „více vědecky“, čímž mají na mysli, že by neměl dělat semináře, konference, přednášky, debaty na školách, vydávat publikace pro širokou veřejnost, ale měl by si tiše „bádat“ a neprovádět aktivity, které komunisty rozčilují. „Nejvíc samozřejmě vadí otevřené svazky StB,“ říká Pajerová. Jejich digitalizaci proto chtějí noví radní přesunout z úřadu na archiv, kde by výstupy ze svazků bylo snadnější utlumit.

Premiér Petr Nečas chápe prosazení ideologických souputníků senátní levice do Rady ÚSTR jako další „nehoráznou demonstraci síly senátorského klubu ČSSD pod taktovkou Jiřího Dienstbiera“ a obává se paralyzace ústavu. Členství v Radě ÚSTR je přitom ze zákona „neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí“, což také znamená, že člen by neměl mít vazbu na žádný politický subjekt. Přesto např. Michal Uhl byl až do volby komunálním politikem a členem Strany zelených a politolog Jan Bureš je zase bývalým zastupitelem za ČSSD v Dobříši. V Senátu ovšem oba dostali přednost před historikem Markem Tomaštíkem ze zlínské Univerzity Tomáše Bati, nebo ředitelem projektu Příběhy bezpráví Karlem Strachotou ze společnosti Člověk v tísni. Takový výběr je dokladem nikoliv nestrannosti a snahy zvolit skutečné odborníky, ale naopak politické zaujatosti, a navíc poukazuje i na základní nedostatek zákona, jímž je stanovení politické instituce Senátu jako toho, kdo výhradně rozhoduje o složení Rady ÚSTR.

Ústav pro studium totalitních režimů
Ústav pro studium totalitních režimů

Úplně stejný problém obsahuje Ústava ČR, která v čl. 84 stanoví, že „soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu“. Jinými slovy, prezident smí jmenovat jen ty soudce, které mu senátoři odsouhlasí a naopak nemůže jmenovat žádného soudce, jehož by mu nepotvrdili. Tuto výsadu teď levicová většina senátorů hodlá využít tak, že levicově orientovanému prezidentu Miloši Zemanovi velmi pravděpodobně schválí jeho čtyři kandidáty, z nichž dva byli členy Komunistické strany Československa. Je to jistá odchylka od zásady, že by ústavní soudci neměli být spojeni se žádnou politickou stranou (ústava to však nepředepisuje), ale jak ukazuje třeba případ exkomunisty a nynějšího předsedy ÚS Pavla Rychetského, i výjimka může potvrzovat pravidlo. Jen by se výjimkami mělo více šetřit.

V případě prezidentova kandidáta Jaroslava Fenyka, který byl členem KSČ v letech 1981 až 1989, je tu ovšem ještě ta nepříjemná okolnost, že byl od r. 1987 i vojenským prokurátorem a v r. 1988 např. poslal na 15 měsíců do vězení violoncellistu Vladana Kočího za odmítnutí nástupu vojenské služby. Také další Zemanův kandidát Jan Filip byl členem KSČ, a to už od r. 1974; před r. 1989 působil rovněž v komunistickém Federálním shromáždění. Šéfovi Senátu Milanu Štěchovi (od r. 1978 člen KSČ, nyní ČSSD) ani senátorovi Dienstbierovi problematická politická minulost kandidátů nevadí, důležitá je prý jen „jejich odborná způsobilost“. Přesto by alespoň pro budoucnost bylo dobré, kdyby o jmenování ústavních soudců rozhodovala nějaká nepolitická instituce, např. Soudcovská unie. Třeba při příštím radikálním vylepšení ústavy, jako bylo rozhodnutí o přímé volbě prezidenta, dojde i na lepší způsob ustanovování soudců. K věrohodnějšímu výběru členů Rady ÚSTR by stačila obdobná změna zákona č. 181/2007 Sb.