Život v zastoupení

V jedné již pamětnické svižné písničce Olympicu se v refrénu opakuje fráze: "Já, já, já, jenom já; Já stačím si sám …" Co na tom, že jako název písničky se uvádí v podtitulu "Sobectví", a tak vzniká dojem, že se zde zpívá jen o určité a nikoliv příliš kladné lidské vlastnosti, která se pouze u některých narušených jedinců tak nevábně projevuje. Jako by takoví lidé byli výjimkou, od které se většina populace odvrací v přesvědčení, že my jsme přece jiní. My takto nejednáme, dokonce si o sobě ani takové věci nemyslíme! Ovšem ve skutečnosti, byť by se to třeba ani zvláštním sobectvím neprojevovalo, máme také ten pocit, že si stačíme sami, že máme dostatek moudrosti, vzdělání a životních zkušeností, abychom si poradili, abychom zvládali všelijaké situace, které nám život běžně připravuje a s kterými se musíme potýkat.

Ano, vypadá to jako nutný požadavek naší doby, aby se každý o sebe dovedl postarat sám. Aby nebyl závislý na druhých, na nějaké podpoře. Ovšem častokrát ani nedomýšlíme, jak vlastně nesamostatní jsme, jak většinu svého života prožíváme tak, že o sobě nerozhodujeme, že jsme na druhých závislí, že nás druzí zastupují. Ať proto, že to je v určitých životních etapách nutnost, nebo že se vyžaduje, abychom své pravomoci delegovali na nějaké zastupitele, nebo že už je to taková charakteristika doby, že různé věci prožíváme jen zprostředkovaně.

Je typické pro náš lidský druh, že potřebujeme dlouhou dobu svého vývoje rodičovskou péči. Jsme na ni zcela odkázáni, bez ní bychom nepřežili. Když poněkud povyrosteme, ujímají se nás všelijaké vzdělávací ústavy, které se nás snaží naučit, co se patří (tedy, v tom lepším případě). Rozhodně v té době je náš vlastní rozhodovací prostor značně omezen. V dospělém věku se to příliš nezlepší. Ať se nám to líbí, či nikoliv, jsme součástí systému naší republiky a tak i poddáni zastupitelské demokracii (na státní i místní úrovni), kdy se na vládě podílíme jen velice nepřímo, reprezentováni svými zvolenými zástupci.

Mnoho oblastí života je tak složitých, že se neobejdeme bez profesionálních zástupců. Předně jsou to záležitosti právní, kdy zmocňujeme jiné, aby nás zastupovali, a přitom doufáme, že dosáhnou lepších výsledků, než bychom zvládli my. Obdobným způsobem mnozí využívají všelijaké finanční a jiné poradce. Spolehnout se v komplikovaných případech na kompetentní osoby bývá prozíravé – a pohodlnější, než zápasit s nejrůznějšími kličkami sice možná s vlastním nadšením a urputností, ale s nedostatečnými předpoklady.

Domyšleno do důsledků, je až poněkud směšné, jak se často necháme zastupovat i v oblastech, které lehkovážně opouštíme, jako bychom rezignovali na plné prožívání svého vlastního života a jen se pohybovali v stínovém divadle vlastního bytí. To například vystihoval zarputile opakovaný slogan, který nás naléhavě zval k sledování televizního seriálu, tedy příběhů jiných lidí, a nabízel nám přitom naši „pravidelnou dávku emocí“. Asi v domnění, že naše vlastní životy nám nic takového nenabízejí a není potřeba, abychom si své příběhy prožívali sami. Téměř v dokonale absurdní míře je toto zastupování servírováno v mnoha podobách tak populárních televizních pořadů s kuchařskou tematikou. Což o to, občas se nějaký nový recept hodí, ale je úžasné sledovat, jak nejrůznější lidé ochutnávají a snaží se nám slastnými úsměvy, požitkářským mžouráním očí a rozněžnělými vzdechy dát najevo, jak úžasná mňamka se povedla, a tak nám zprostředkovat alespoň odlesk svých přebohatých zážitků a vtáhnout nás do situace, kdy se i nám na druhé straně obrazovky budou zapalovat chuťové pohárky. Není to ale až směšně absurdní?

Velikonoce
Velikonoce

Poetické, ale vyprázdněné Velikonoce

Patří k našim zeměpisným šířkám, že se Velikonoce často dost zřetelně slévají se svátky jara. A na tom nic nemění, že se to letos, hrome, zrovna nevyvedlo. Už aby tu to jaro bylo!  Ale i tak, v těch řádně studených ulicích a sněhovými vločkami profoukaných náměstích můžeme vidět stánky, kde se nabízí velikonoční zboží: zdobné kraslice, figurky a figurčičky jehňátek, kuřátek a jiné roztomilé havěti, které nás má přesvědčit, že nová vlna života je tady, že to každoroční obnovování v přírodě má svůj dopad i do našich životů, že se to nedá zastavit a ono se to cyklicky bude vracet  - a o tom že Velikonoce jsou. Tak jen tomu trochu napomozme třeba pomlázkovým vymrskáním a ono to zase bude fungovat!

I smrt v zastoupení

Mnozí lidé však – trochu paradoxně – právě v té chvíli, když jsou totálně na konci svých sil, stále ještě spoléhají na sebe. Na to, jací byli, co dosáhli, co vybudovali. Popřípadě i na to, jak se sami povznesli nad ten běžný lidský osud a jeho zákonitosti. Naproti tomu křesťané s pokorou i vděčností přijímají nabídku a pozvání, že i tu svou závěrečnou etapu mohou na někoho delegovat. Na Ježíše Krista, který potupně a bolestně umíral na kříži. Vztahují na něj několik století starý prorocký text:

„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech“ (proroctví Izajášovo 53. kapitola).

Zrazení Ježíše, jeho zatčení, odsouzení a poprava, to nebyl jen smutný příběh jednoho nešťastníka, ale jedinečná a neopakovatelná příležitost, abychom se my mohli nechat zastupovat ve všem, v čem jsme neuspěli, co jsme pokazili a na co naše síly nestačily, co také nikdy nemůžeme odčinit. Proto jsou Velikonoce pro křesťany zdrojem radostného ujištění, že ani v životě, ale ani ve smrti nejsou sami.