Kacířsky o Íránu

Občas budí západní vzdor vůči Íránu dojem obsese. A íránský režim má tuto obsesi rád, protože si díky ní může dovolit produkovat neletuschopná papundeklová letadla a pak se s nimi vyhřívat v záři reflektorů. Jindy jsou to zase válečné lodě, ponorky, tanky či jiné „kvalitní“ produkty z dílny íránského zbrojního průmyslu. Napálit Západ či Američany je přece tak opojné… Přitom bychom mohli být spojenci…

Jak nedělat změnu režimu
Už roky se tlačí na Írán. Jednou se řeší jaderný program, jindy brutální porušování lidských práv či ohrožování transportu ropy v Arabském zálivu v obávaném Hormuzském průlivu. Někteří usilovně hledají dlouhé ruce íránských ajatolláhů v irácké nestabilitě, jiní je pro změnu vidí v bahrajnské revoluci.

Íránský jaderný program
Íránský jaderný program

Netvrdím, že je íránský režim pozitivní entitou pro tamní obyvatele či svět. Chtěl bych ale zpochybnit způsob, jakým se s touto zemí jedná – tj. směsici touhy po externím podpoření změny režimu kombinované s geopolitickou snahou nepřipustit, aby Írán byl regionální velmocí, na kterou, chtě nechtě, prostě má velikost, pozici a, pokud by uměl hospodařit, i zdroje.

Nebylo by lepší, než ji dusit sankcemi a držet „dole“, nechat íránskou ekonomiku volně žít a růst? Nechat tamní společnost zbohatnout a dát tak demograficky silné mladé generaci do rukou nástroj ekonomické seberealizace, která jí časem, úměrně tomu, jak stará režimní garda zestárne či otupí, dovolí jednou převzít otěže?

Nebýt tlaku zvenčí, pozbyl by režim část důvodů k rétorice, která zdůrazňuje vnější ohrožení a dává mu zdání legitimity. Západ si za to může do velké míry sám. Koloniální zájmy Velké Británie, zapojení USA do svržení iránského ministerského předsedy Mosaddeka v roce 1953 či dodávky zbraní Iráku během krvavé války s Íránem učinily z perské velmoci podrážděného a nedůvěřivého hráče. Důsledek – Irán si syslí zbraně hromadného ničení i jako záruku vlastního přežití.

Stesk po zlatém věku
Převážně indoevropský Írán je dnes Západem brán za úhlavního nepřítele, kdežto Saúdská Arábie a jiné neméně tvrdé arabské režimy podporující wahhábitský islám a s ním spojené islamisty jsou našimi úzkými spojenci. Navíc řada teroristů, se kterými se Francie střetla v Mali, měla k tomuto pojetí islámu velmi blízko…

Íránská vojenská loď
Íránská vojenská loď

Strategické spojenectví s ultrakonzervativními (čti „tmářskými“) arabskými monarchiemi tak má přednost před hodnotově bližšími vlastnostmi potenciálního spojence. Ten však, bohužel, aktuálně není spojenectví schopen. Po Západem sponzorovaných převratech, divoké westernizaci a podpoře od reality odtrženého šáha v něm totiž dnes vládne systém, který je někdejší Persii z velké části cizí, protože se před onou bohatou a nám hodnotově bližší íránskou národní kulturou snaží tvrdě upřednostňovat svoji verzi šíitského islámu.

Zanedbání perspektivy budoucí strategické kooperace s Íránem má svoji paralelu v dávné minulosti. V 7. století Byzantská říše a Sásánovský Írán utápěly své zdroje v nekonečných vzájemných konfliktech a nebyly až takřka do konce schopny se vojensky spojit proti přicházející arabské expanzi. Obdobně je tomu i dnes, kdy se Západ a Írán nekonečně přetahují o vliv, místo aby Írán hlídal režimy arabských států Zálivu a Západ se více soustředil na podporu zemí prošlých arabským jarem, kde si dnes „své“ islamisty podporují i šejkové ze Zálivu.

Návrat ke kořenům
Současný stav spojení Západu s režimy opírajícími se o wahhábitský islám je anomálie a anomálie obvykle netrvají dlouho. Stejně jako dřív spolupracoval Izrael s šáhovým Íránem na vývoji raket, kooperoval také úzce s Tureckem. Spolu se západní podporou tato strategická partnerství mezi nearabskými mocnostmi tvořila podstatnou část klíčových vazeb na Blízkém východě. Důkazem jejich trvající relevance je pak nedávné obnovení diplomatických vztahů (izraelský premiér Netanjahu se omluvil Turecku za vojenský zásah proti humanitární flotile, v roce 2010 při něm zahynulo devět Turků) a kooperace mezi Izraelem a Tureckem, které ocenil při své blízkovýchodní návštěvě americký prezident Barack Obama.

Íránská raketa Kavošgar 3
Íránská raketa Kavošgar 3

Pokud se chce Západ jednou plně navrátit k tomuto uspořádání a odstřihnout se od despotických ropných monarchií, kterým vyhovuje šíření extrémistických forem sunnitského islámu, a zároveň porušují lidská práva a představují brzdu demokratického pokroku, musí se oprostit od představy, že Íránu opět jednou unilaterálně vnutí svůj pořádek. S tím, jak moc Západu ve světě slábne, je třeba, aby jednou, až současný režim padne, přijal Írán jako rovnocennějšího partnera a to i s jeho imperiálními ambicemi, zejména vlivem v Arabském zálivu a Hormuzské úžině.

Jednou bude Západ ve svém rozhodování o něco svobodnější, protože bude méně závislý na arabské ropě – buď jí ubude anebo bude k dispozici pestřejší energetický mix. Bylo by proto vhodné si pro danou geopoliticky žhavou oblast připravit do budoucna půdu k novému formátu kooperace s Íránem. Kooperace, která uzná jeho váhu a jíž nebude dosaženo neustálým přiškrcováním kohoutů skrze sankce, nýbrž rozvojem, který změní povahu společnosti a umožní samovolnou změnu režimu zevnitř.