Rozval

Spojeným silám komunistické a postkomunistické levice se podařil husarský kousek. Jimi proklínaný, obtížně budovaný a konečně fungující ÚSTR je v troskách. Strůjci pádu ústavu odkrývajícího totalitní minulost se ovšem přepočítali. Nezůstalo u odstranění úspěšného ředitele, kompletně se rozpadla vědecká rada ústavu a potápějící se loď opouštějí i další renomovaní odborníci. Odboráři a zaměstnanci hrozí protestní stávkou. Z narežírovaného komorního puče proti řediteli, jenž ÚSTR provedl nejtěžším obdobím, se stala mediálně ostře sledovaná kauza, odhalující kontinuitu komunistických metod.

Vše, na co žehrala levicovými senátory dosazená Rada ÚSTR, se teď stává skutečností. Tak dlouho levice útočila na „zpolitizovanost“ ÚSTR, až do rady ústavu prosadila polovinu členů politicky přímo kontrolovaných ČSSD. Novopečení radní tak dlouho kritizovali „nevědeckost“ ředitele Daniela Hermana, až do čela ústavu postavili bez výběrového řízení Pavlu Foglovou, nedostudovanou matematičku, překladatelku a někdejší šéfku Českého centra ve Varšavě se čtyřmi zaměstnanci. Její hlavní kvalifikací se zdá být přátelství s bývalou disidentkou Petruškou Šustrovou, dnes předsedkyní rady. Obě ženy poukazující na „malou vědeckost“ ÚSTR teď stojí před výsledkem svého angažmá: vědecká instituce bez vědecké rady.

Nová ředitelka Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Foglová
Nová ředitelka Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Foglová

Rada, která Hermanovi vytýkala velkou fluktuaci, nyní čelí rozpadající se personální struktuře. Jak připomněl odvolaný ředitel, Šustrová mu od počátku určovala, kdo smí a kdo nesmí zastávat určité funkce. „Když jsem se jí přímo ptal, co je jejím cílem, tak mi řekla: 'Tvoje odvolání',“ přiznává dnes Herman. Nezpochybnitelně nadstranický vojenský historik Eduard Stehlík, odvolaný Foglovou z funkce prvního náměstka, k tomu dodává: „Ústav pracuje kvalitně, jestliže někdo tvrdí něco jiného, tak by to měl skutečně dokázat. Zatím většina věcí, které zaznívají, jsou lži a zkreslování informací. Je to plivání na práci lidí, kteří tu pracují s velkým nasazením.“

Neméně tristní je mezinárodní ostuda, kterou vyvolalo v odborném světě odvolání a vyhazovy členů vedení ústavu a následná rezignace všech 15 členů vědecké rady. Řada odstoupivších členů rady totiž patří k mezinárodně uznávaným veličinám, jejichž slovo má velkou váhu. Na obranu odvolaného ředitele vystoupil např. profesor Bostonské univerzity Igor Lukeš. „Daniel Herman je čestný člověk, který vykonal pro ÚSTR v krátké době veliký kus práce. Je škoda, že ho teď – místo poděkování, které by si zasloužil – vyhnali pomocí lži a v důsledku konspirace,“ uvedl Lukeš. Tvrzení, že v ústavu „nejsou splňovány základní standardy vědecké práce“ označil za pseudoargument a připomněl, že úspěchy v internacionalizaci ústavu udělaly z ÚSTR v očích zahraničních odborníků respektovanou instituci.

Vědeckou radu opustili také šéf polského Ústavu národní paměti Lukasz Kaminski, ředitel studijního programu o studené válce na Harvardské univerzitě Mark Kamer a bývalý šéf rady Michael Kraus z Middlebury College. Znepokojení nad současným vývojem v ÚSTR a plnou podporu Danielu Hermanovi vyslovila rovněž bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Podobně se vyjádřila i Platforma evropské paměti, sdružující státní i nestátní organizace z 16 zemí.

Daniel Herman
Daniel Herman

Ředitelka Pavla Foglová bude mít co dělat, aby svou koncepci činnosti ústavu realizovala bez odpovídajícího personálního zajištění. Očekává se totiž, že ještě odvolá dosavadní ředitelku Archivu bezpečnostních složek Zlatuši Kukánovou (která se taktéž postavila za Hermana), skončí pravděpodobně také šéf kanceláře (první ředitel ÚSTR) Pavel Žáček. Zatím se prý Foglová chce opřít o nově dosazeného prvního náměstka Zdeňka Hazdru, historika převážně orientovaného na osudy české šlechty v předmnichovské době a za nacistické okupace. Hazdra, který už v roce 2010 v ÚSTR působil (krátkou dobu i jako ředitel), se tehdy vehementně stavěl proti odvolání svého předchůdce Jiřího Pernese, člena historické komise ČSSD, absolventa večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML). Nová ředitelka Hazdrovi věří: „Je pro mne zárukou, že vědecká činnost ústavu bude nadále pokračovat. Současně od něho očekávám, že dokáže rozvinout a konkretizovat vizi dalšího rozvoje ÚSTR, se kterou jsem předstoupila před Radu ÚSTR,“ uvedla Foglová.

Vize dalšího rozvoje a neutuchající spory o působnost ÚSTR jsou ovšem pokračováním polistopadového ideologického boje. Pravice má za to, že posláním ústavu je rozkrývání metod a činnosti totalitních režimů, ať už se nazývaly jakkoliv. Levice, jež se nevzdala pokusů o jakousi „třetí cestu“, se cítí takovým pojetím činnosti ústavu ohrožena a tvrdí, že jde o „ideologizaci veřejné debaty“. Kritici ÚSTR nevynechali žádnou příležitost ke zpochybňování výstupů, týkajících se „bezúhonných“ osob, jako byl např. Milan Kundera, Vojtěch Zamarovský nebo Joska Skalník. Ve snaze předejít dalším „nepříjemným“ odhalením, které mohou zkomplikovat případnou politickou spolupráci s podobně „postiženými“, hledají ideologové levice pro ÚSTR nějakou alternativní náplň. Člen Rady Michal Uhl, který v prezidentské kampani spolupracoval s Jiřím Dienstbierem, v této souvislosti hovoří o zkoumání úlohy žen v totalitních režimech. Člen „iniciativy pro kritiku reforem ProAlt“ Vít Strobach zase navrhuje, aby se ÚSTR věnoval výzkumu „doby nesvobody a sociální nerovnosti, jež rozhodně nebude vymezená (pseudo)milníky let 1938–1945 a 1948–1989“(!). Jestliže se sociální demokracie vážně zabývá podobnými nápady, je sama proti sobě. Nejméně dvakrát v historii na svou naivní vstřícnost ke komunistickým chimérám tvrdě doplatila.

Ústav pro studium totalitních režimů
Ústav pro studium totalitních režimů

Jedinou novou alternativou, kterou by ÚSTR pod novým vedením mohl začít zkoumat, je vznik a vývoj totalitní recidivy odstartované právě probíhajícím ovládnutím ústavu spojenými silami komunistické a postkomunistické levice. Pořád totiž platí, že kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji prožívat znovu. Zdá se, jakoby taková perspektiva politikům typu Lubomíra Zaorálka či Jiřího Dienstbiera příliš nevadila. Komu by však nepochybně vadila, to jsou svobodymilovní občané této země.