Klíče k tragédii v Bostonu

Zajisté bude zajímavé dozvědět se, jak bude Džochar Carnajev (pokud bude schopen komunikovat) vysvětlovat, proč chtěl se svým bratrem Tamerlánem vraždit bostonské občany a zvláště maratónce. Ti, s nimiž se stýkal a studoval, o něm mluví jako o vtipném a inteligentním mladíkovi. O to větší byl šok těch, kteří ho osobně znali, nad dlouho utajovanými záměry jeho i jeho bratra. Vždyť přece připravit výbušniny a zhotovit i nevelký arzenál, aniž by o tom nejbližší okolí mělo nejmenší tušení a jakékoli podezření, vůbec není jednoduché. V dnešním neklidném světě to ani k terorismu tíhnoucí individua nemají s utajováním lehké. Sami to známe z řady případů i u nás. Poslední překvapivou kauzou bylo odhalení německého militanta, který si myslel, že ve specifickém prostředí Karlových Varů může, lépe než kdekoli jinde, nepozorovaně vybudovat vlastní malou zbrojovku.

O dvojici bratrů Carnajevových je nyní známo mnoho faktů, které bude nutné časem dost upřesňovat. K nejzákladnějším patří, že se oba narodili v Kyrgyzstánu rodičům, kteří tam i s prarodiči byli už v třetí generaci ve vyhnanství. Když se po rozpadu SSSR zase mohli přestěhovat do Dagestánu a do Čečenska, tak se vlastně po desetiletích vraceli domů.

Bratři Tamerlan (vlevo) a Džochar Carnajevovi
Bratři Tamerlan (vlevo) a Džochar Carnajevovi

Osten historických tragédií národů Kavkazu a Střední Asie

Nelze to nepřipomenout. Jen je nutné se vrátit do čtyřicátých let minulého století. Když chtěl Hitler dobýt na naftu bohatý Kavkaz, patologicky nedůvěřivý Stalin se obával, že se muslimští Kavkazané chopí nenadálé příležitosti a zradí sovětský systém. A že tedy budou kolaborovat s wehrmachtem za příslib nezávislosti vysněného muslimského chanátu pod Elbrusem. Ke kolaboraci se však propůjčili jen jedinci či malé skupinky. S tím ještě za války sovětský diktátor nemohl dělat prakticky nic. Ale po válce to byla pro něho dostatečná záminka k nemilosrdnému vysídlení Čečenců, Ingušů i dalších etnik z Dagestánu daleko do Střední Asie. Nejblíž do Uzbekistánu, raději však ještě dál, až do Tádžikistánu,  Kyzgyzstánu, Kazachstánu a na Sibiř.

Způsob deportace byl strašlivě krutý. Desetitisíce rodin byly nacpány do železničních vagonů bez jídla a pití jako dobytek. Transporty v zimním období měly děsivé následky. Na východ nakonec dojížděly vlaky mrtvých, především starců a dětí, umrzlých a zabitých po cestě hladem a žízní. Až v šedesátých letech minulého století přišla doba velmi neochotné rehabilitace celých kavkazských muslimských etnik. A dál dlouho trvalo, než režim začal povolovat, aby se deportované národy mohly vracet. Respektive potomci těch, kteří vystěhování a následnou existenci v novém prostředí dokázali přežít. Organizačně přitom státní orgány vůbec nepomáhaly.

Mapa Kavkazu
Mapa Kavkazu

Dosud se málo ví, že takové návraty znamenaly celé vlny nových tragédií. Například pravoslavní Osetinci, které stalinské deportace nepostihly, využili možností přistěhovat se do vysídlených kišlaků i městeček. A když se Čečenci vraceli do historické domoviny po více než dvaceti letech, nebyli vítáni s otevřenou náručí. Solženicyn o tom řekl, že to byl proklínaný návrat – z jedné strany. Z druhé – přišla bouře kruté msty s tváří občanské války. To se táhne dlouhé roky dál. Beslanská tragédie (v roce 2004 v místní škole zahynulo 335 lidí, z toho 186 dětí) je tou nejpříznačnější připomínkou nenávistných vztahů mezi etniky v kavkazské oblasti. Je to „nikdy nepomíjející nenávist jako trvale časovaná bomba“.

Jen při tomto hlubším pohledu do minulosti lze vysvětlit, proč v dalekém Kyrgyzstánu existovaly (a dosud existují) rodiny toužící po návratu na Kavkaz, i když tam existenčně musí těžce začínat znovu.

Kavkaz a jeho stigma rodinné anamnézy

Byl a je to i případ rodiny, v níž se narodili Tamerlan a Džochar Carnajevovi. A také důvod, proč to tak dlouho trvalo, než se vrátili na západní břeh Kaspického moře. Nejdřív do Dagestánu, pak dál do Čečenska. A konečně, proč se ani tam nezastavili a hledali dál, kde se dá žít. Nakonec se jim nelíbilo ani v Turecku, tak jen využili turecké pasy, aby se dostali do USA.

Oslavy v Bostonu po zadržení Džochara Carnajeva
Oslavy v Bostonu po zadržení Džochara Carnajeva

Velmi zajímavá je informace z izraelských zdrojů, podle níž se bostonští atentátníci těšili pozornosti saudskoarabských wahabistů. Škoda, že zatím chybí cokoli bližšího: kdy byli kontaktováni, financováni, zda vůbec. Takto to může být snadno zpochybněno.

Popírá to otec obou bostonských vrahů, který žije v dagestánské Machačkale. Sám je věřící muslim (ale je rozvedený), ale odmítá názor, že by se z jeho synů mohli stát náboženští fanatici. Kdyby měl pravdu, byl by motiv toho, co spáchali, zcela v mlze – což není. Ale k řadě spekulací to samozřejmě svádí. Tamerlan a Džochar nežili přece ve vzduchoprázdnu. Vnímali svůj původ, historii svého rodu a celého Kavkazu. A vnímali nestabilitu tohoto světa, nekonečné vraždění na Blízkém i Středním východě. Starší z obou bratří se pyšnil svým slavným historickým jménem – Tamerlán. Původní nositel tohoto jména byl po Alexandru Velikém a Džingischánovi jedním z největších dobyvatelů. Dobýval Indii i Persii, Mezopotámii, Sýrii, Gruzii, velký kus Malé Asie i Kavkaz.

Čím se liší osudy této oblasti světa od doby středověkého Tamerlána? Snad především větším rozsevem emigrantů, utečenců. V USA dnes žijí stovky Čečenců a celkem už tisíce přesídlenců z celého Kavkazu. Slavný americký kotel už přetavil miliony tak, aby vznikl americký národ. Strýc Tamerlána a Džochara, který už delší dobu dobře žije v USA, si upravil příjmení z Carnajeva na americké Carni. Ve snaze se co nejvíc distancovat od synů svého bratra prohlásil, že bostonskými bombami zneuctili celý čečenský národ. Jakoby nevěděl, že mnoho Čečenců se ochotně účastní válek a bojových akcí v Afghánistánu, Pákistánu, ostatně nyní i syrské občanské válce. Jeden z Putinových tajemníků v rychlé reakci na bostonské události jednoznačně řekl, že rusko-americká spolupráce bezpečnostních a protiteroristických složek funguje znamenitě, neboť to vyžaduje zájem obou mocností i celosvětový zájem. Z americké strany byl vyjádřen stejný postoj. Ostatně rusko-americký souzvuk v boji proti extremismu zasáhl zájmy vedení náboženských extremistických skupin na Kavkaze do té míry, že se distancovalo od akce Carnajevových bratří: „Bojujeme proti Moskvě, ne proti USA“.

Následky výbuchu v Bostonu
Následky výbuchu v Bostonu

Boj proti teroru je však, má-li být účinný, světově nedělitelný. Bohužel společný postup států je dosud víc v proklamacích než ve skutcích. Po bostonské tragédii se dočkáme ještě dalších nemilých překvapení. A všem bude nutné čelit nejen solidaritou, nýbrž i promyšlenější protiteroristickou koncepcí.

Některé lidi nepřetaví americký tavící kotel jinak, než až v podobě potomků po několika generacích. Ti nepřetavitelní nesou sebou nezničitelná traumata s bolestmi z minulosti vlastní, národní i religiózní. V té je pak podle jádra osobní psychiky a charakteru nezhojitelná ublíženost a z té zas vyklíčená nenávist s touhou po pomstě.

V tom jsou také klíče k pochopení bostonské tragédie.