Svět podle Zdeňka Velíška (247)

Zajímat se o osud Evropské unie je v jejím prostoru (i v jejím okolí) nezbytné pro každého, kdo se v širších souvislostech zajímá o osud vlastní země, tedy i o osud svůj. Každému, kdo tenhle postoj považuje za přirozený, znělo asi v těchto dnech v uších jméno Enrico Letta. Nový italský premiér je pozoruhodný člověk, i když asi nebude spasitelem Evropy. Mohli bychom být rádi, kdyby byl spasitelem Itálie, aby Evropa už s Itálií přestala mít ty problémy, které dosud má. Proč je pozoruhodný, to je možno si dnes vyhledat na internetu – životopis, názory atp. Proto se omezím na konstatování, že právě teď na sebe stáhl pozornost celé Evropy tím, že prioritou v jeho prvních projevech a v náplni jeho prvních dnů po sestavení vlády byly evropské otázky a cesty do tří evropských metropolí.

Všechny cesty nevedou do Říma!

Naopak, z Říma vedla první Lettova cesta do Berlína, za kancléřkou Merkelovou. A to hned večer poté, co po poslancích dali jeho vládě důvěru i senátoři. Neměl žádný problém s tím, že tímto aktem (výběrem Berlína za svůj první cíl) nepřímo uznává Angelu Merkelovou za nekorunovaného lídra sedmadvacetičlenné evropské struktury. Neměl žádný problém ani s tím, že tím také říká, že Francii, kam zamířil z Německa, nepovažuje v jednáních s Berlínem za nepostradatelného spojence, a prezidenta Hollanda za dvojku či jedničku v nějakém francouzsko-italském tandemu. Naopak pořadím svých evropských jednání, jež zvolil, si ušetřil podezření Berlína, že za absolutní evropskou „panovnicí“ Angelou Merkelovou chce přijet už vyzbrojen spojenectvím s francouzským prezidentem.  

Ne, ani po Lettyho středečních jednáních v Paříži se nedá usuzovat, že by s Hollandem vytvářel v Unii nějakou osu či frakci; jen chce, aby se Evropa propracovala ke strategii růstu - a dodává: „aniž by Evropa zavrhla dosavadní strategii rozpočtové kázně a úspor.“ Ostatně François Hollande by ve dnech bilancování svého nepříliš vydařeného prvního roku vlády nebyl silným spojencem. A vypravit se nejdřív k němu Letta nemohl i z toho důvodu, že francouzští socialisté právě německou kancléřku ošklivě osočili a Hollanda tak dostali na poli evropské diplomacie do nepříjemné situace.

Itálie s Francií ale našla ve středu 1. května společnou řeč a z jednání Letty a Hollanda vzešla i konkrétní výzva ke způsobu, jak se pokusit ukončit zlý sen nezaměstnanosti, jak se vyjádřil Letta. Boj s ní označili za prioritu, ale nezůstali u fráze. Ukázali zároveň na nástroj, který by podle nich pomohl vytvářet pracovní příležitosti: Je nutné co nejrychleji umožnit podnikům těžit z nízkých úrokových sazeb. A k tomu vede cesta přes bezodkladné vytvoření bankovní unie, prohlásili. Oba politici poukázali na to, že o jejím založení už bylo rozhodnuto. „To rozhodnutí je třeba neprodleně proměnit ve skutek. Je to prvořadá a významná etapa řešení, podmínka úspěchu,“ řekli Letta a Hollande.

Enrico Letta a José Manuel Barroso
Enrico Letta a José Manuel Barroso

Neodvážím se hodnotit, zda právě tudy vede cesta k ekonomickému růstu a k obratu v tom zlém snu nezaměstnanosti, ale je to alespoň konkrétní výzva. Konkrétní návrh, který může posunout kupředu debatu o tom, zda má Evropa jít cestou hospodářského růstu bez ohledu na nedokončenou cestu k vyrovnání dluhů.

Ven z dluhové pasti nebo vzhůru k oživení ekonomik?

Tím dilematem a debatou o něm žije eurozóna už přes rok. Trochu dlouho na to, aby už v ní neměla jasno! Přesto teprve teď jde do nejvyšších obrátek. Zatím ona debata - nikoli ty národní ekonomiky. Věnoval jsem se té problematice v Horizontu v neděli 28. dubna, ale s jiným vyústěním, než k jakému chci dojít dnes. Skupina vlád, které sociální vření nutí naléhat na to, aby se v evropském měřítku ustoupilo od drastického tempa snižování zadluženosti, je čím dál početnější.  Utvořila už loni na červnovém summitu EU jakousi jednotnou frontu – s Itálií a Francií v čele - požadující úlevu v té “honičce“ za dosažením parametrů stanovených paktem stability a růstu. Skupina těchto zemí požadujících úlevu v protidluhové strategii, na které lpí zejména Německo, má ale ten handicap, že je stále ještě závislá na solidaritě té druhé skupiny. Tam patří země ekonomicky už alespoň stabilizované, i když jen jedna jediná mezi nimi vykazuje aspoň nějaké přírůstky HDP. A tou zemí je právě Německo.

Začal jsem tento komentář cestou nového italského premiéra do Německa a podtržením výsadní role Německa, a hlavně kancléřky Merkelové, v současném evropském dramatu, které v této chvíli ještě nemá zaručený žádný happyend. Vrátím se v závěru znovu k Německu a nejraději myšlenkami, které jsem vyslovil v úterý na stanici ČRo Plus. Tak mi odpusťte, že se opakuji: Německo samo se může snadno octnout v dramatické situaci. Má před volbami. A předvolební kampaň tam může zdramatizovat každé hloupé vyhrocení situace v eurozóně a v EU. Kdyby například právě vývoj té debaty o přechodu Evropy k politice růstu nutil zrovna nyní kancléřku Merkelovou ustoupit od protidluhové strategie, kterou brání už skoro sama, a kdyby  tím na Německo měly být kladeny ještě vyšší finanční nároky, než na ně klade jeho dosavadní úloha hlavního garanta evropské měny, mohla by být Angela Merkelová ve volbách poražena. Kdo potom na její místo v evropské politice? Mám dojem, že tou nejpřednější otázkou těchto dnů, kterou by se měla poměřovat akutnost těch ostatních, je, zda si Evropa může v této chvíli dovolit změnu na německé politické scéně.

P.S.
Zdeněk Velíšek se omlouvá za omyl, kterého se dopustil v pořadu „Média dnes“ v pátek 3.5.2013, kdy umístil českou ODS do stejné politické frakce Evropského parlamentu, ve které je britská strana UKIP Nigela Farage (Evropa svobody a demokracie). ODS je členem Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR), nové středopravicové nefederalistické eurostrany (zdroj: web ODS).