Poslední dubnový týden se odehrály tři události, které spolu tematicky úzce souvisí, ač je vzájemně dělí tisíce kilometrů. První se odehrála v Nigérii, druhá v Libyi a třetí v Praze a všechny mají společné poselství: africký Sahel, měkký to podbřišek severoafrického Maghribu (a EU), čelí hrozbě džihádistických teroristů. A NATO, stahující se za rok z Afghánistánu, tak možná bude muset dostat za úkol novou stabilizační misi dříve, než by chtělo.
NATO a Sahel: nová poušť, staří nepřátelé
Nejprve se 22. dubna v severonigerijském městě Baga střetla armáda s islamistickými ozbrojenci pocházejícími pravděpodobně z extrémistické skupiny Boko Haram. Výsledkem bylo nejméně 185 mrtvých civilistů, nehledě na to, že 40 % města při těžkých bojích lehlo popelem. Druhý výbuch násilí na sebe nenechal dlouho čekat, protože již následující den byla při teroristickém útoku těžce poškozena budova francouzské ambasády v libyjském hlavním městě Tripolisu. 25. dubna pak shodou okolností zasedli na Ministerstvu zahraničí ČR v rámci konference organizované Asociací pro mezinárodní otázky (AMO) mezinárodní experti, aby rokovali o budoucnosti NATO včetně možného zapojení Aliance do řešení bezpečnostních hrozeb v africkém Sahelu.
Když k tomu připočteme nedávný převrat ve Středoafrické republice vedený muslimskými rebely, krvavý útok teroristů na plynový podnik Amenas v Alžírsku a destabilizující důsledky libyjské války a intervence NATO na situaci v Mali, pak je třeba říci, že je zde problém, který je třeba řešit. Francie se o to snaží, ale přepíná své síly, Afričané to neumí, EU nechce a USA mají svých problémů dost jinde. Jediný, kdo má kapacity se tohoto komplexního úkolu v budoucnu ve spolupráci s regionálními partnery zhostit, je Severoatlantická aliance. O tom, jak a proč by se tak mělo stát, již AMO v rámci zmiňované konference vydalo příslušnou studii a netřeba to tedy zde opakovat.
Problematika bezpečnostní situace v Sahelu, jakkoliv se tato odlehlá oblast nachází až na samém okraji pozornosti tuzemských médií, se České republiky začíná přímo týkat. Tak předně, ve výcvikové misi EU v Mali jsou již zapojeni i Češi, kteří chrání její velitelství v hlavním městě Bamaku. Reakce prezidenta Miloše Zemana na teroristické útoky v Bostonu navíc ukázala, že ČR se bude v následujících letech pravděpodobně více zabývat bojem proti terorismu, což se i shoduje se Zemanovým dlouhodobým odporem vůči muslimské víře jako takové. V roce 2011 tak například veřejně vyzval NATO, aby jako svého nepřítele identifikovalo muslimskou civilizaci.
I když pomineme xenofobní rétoriku současného prezidenta, nedá se popřít, že islámský radikalismus v subsaharské Africe sílí, ohrožuje tamní slabé státní struktury a politická zřízení a vytváří prostředí vhodné pro posilování teroristických skupin. Nedávné události spojené s islámským extremismem v Mali, Nigérii, Libyi, Alžírsku, a Středoafrické republice jsou velmi varovné a zasluhují pozornost, zvlášť když se bude nestabilita v jednotlivých zemích vzájemně umocňovat a šířit.
Pokud vyjdeme z přesvědčení, že je lepší řešit hrozby u jejich zdroje a to dříve, než se dostanou mimo kontrolu, tak Sahel o včasné řešení doslova volá. Kulisy v podobě chybu neodpouštějící pouště a skupin fanatických extrémistů jsou již na místě. NATO si tak chtě nechtě možná brzo po stažení z Afghánistánu najde novou hrozbu, jíž je třeba čelit. Doufejme, že se tak stane dříve, než si hrozba najde NATO. Tedy nás.