Písmem a řečí k Písmu

Výročí cyrilometodějské a připomínka upálení Mistra Jana Husa mají ještě jeden společný jmenovatel – 400 let od vydání Bible Kralické. V období značné nejistoty a s nadějí, že Jednotě bratrské bude přece jen přiznáno právo na samostatnou existenci vedle církve římsko-katolické a církve podobojí (husitské), snažila se Jednota přesvědčovat mnoha spisky o dobrém základě svého přesvědčení a vyznání. Proto také v roce 1535 dovezli dva páni z jejích řad do Vídně císaři Ferdinandovi I. jejich „Počet z víry a z učení křesťanského“, jak byl česky vydán následujícího roku.

Toto Bratrské vyznání hned ve své první kapitole nazvané „O Písmech svatých“ uvádí: „… A protože věříme, že Písma svatá míti, čítati a jim věřiti, služebný jest začátek víry a náboženství křesťanského … A že tatáž Písma všemu křesťanskému lidu ve sbořích aneb shromážděních společných každému národu jazykem jeho vlastním, srozumitelně čítána a vysvětlována býti mají …“

Požadavek, aby každý národ měl ve svém vlastním, tedy srozumitelnému jazyku Písma svatá (rozuměj: Bibli), se nám dnes jeví jako cosi zcela přirozené. Ovšem to tehdy vůbec nebylo samozřejmé. A vedla k tomu dost dlouhá a obtížná cesta. Je pravda, že do té doby již Jednota bratrská tiskem vydala dvakrát překlad Nového zákona, ovšem nejslavnější čas její překladatelské a vydavatelské činnosti, která vyvrcholila kralickým překladem, přišel až o několik desetiletí později. Je poutavé ohlédnout se až k samotnému počátku této cesty a letmo zmínit některé z jejích důležitých a vlivných etap.

Slovanští misionáři v císařově milosti

Když se moravský kníže Rostislav obracel na byzantského císaře Michaela III. s prosbou, aby zprostředkoval pro Velkou Moravu nějakého učitele, který by lidu vyložil pravou křesťanskou víru, patrně zdůrazňoval potřebu srozumitelného výkladu. Podle některých poznatků, nad kterými jsou ovšem určité otazníky, bylo výslovně zmiňováno, že to musí být „v našem jazyku“, v jiných pramenech se jen mnohoznačně konstatuje, že „nerozumíme ani řeckému ani latinskému jazyku“.

Císař zareagoval nejen ochotně, ale i moudře a šťastně. Posláním pověřil dva bratry, kteří byli pro to vhodní nejen svým vzděláním a horlivostí, ale i původem, protože jejich matka pocházela z Makedonie, a proto slovanský jazyk jim byl vlastní. Ovšem jejich úžasný přínos spočíval v tom, že pro tento jazyk vytvořili vlastní písmo (hlaholici), které jej mohlo dostatečně přesně vyjadřovat, rozhodně věrněji než za pomoci latinské abecedy či řecké alfabety (jak jen krátce poté uvádí bulharský mnich Chrabr ve svém spisku „O písmenkách“, a přidává, že dříve Slované ani žádné písmo neměli, že tvořili nanejvýš nějaké črty nebo zářezy). Navíc solunští bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj překládali do lidu srozumitelného jazyka i Písmo svaté a další bohoslužebné texty. A podařilo se jim, aby používání tohoto jazyka bylo uznáno i papežem. Což bylo něco zcela mimořádného, aby vedle hebrejštiny a řečtiny (tedy původních biblických jazyků) a latiny, jazyku starých církevních otců, byla bible čtena a vykládána ještě v nějaké jiné řeči.

Je tedy pozoruhodné, že slovanské národy získaly již v 9. století výsadu mít Bibli ve svém jazyce a v něm se i dále vzdělávat a vést bohoslužebný život. A vlastně v některých oblastech tato staroslověnština přežívá až do současnosti jako liturgický jazyk církví východního ritu.

Vlivný Jan Hus

Start byl tedy opravdu podařený, ale brzy to začalo poněkud drhnout. Přece jen již i za života těch dvou velkých věrozvěstů přišly vážné nesnáze. Vliv západní (latinské) církve byl příliš silný a nevyhovovala mu neobvyklost, která vybočovala z všeobecně rozšířené praxe. Po celé křesťanské Evropě se dávno prosadil latinský překlad Bible, tzv. Vulgáta, který připravil již na přelomu 4. a 5. století církevní otec Jeroným. Je ale přinejmenším nejisté, jak byl tento římskou církví uznaný text ještě před vynálezem knihtisku dostupný i pro obyčejné duchovní, alespoň v nějakém výtahu, a nakolik oni byli schopní a ochotní jej tlumočit do srozumitelné mluvy tam, kde působili.

Mistr Jan Hus
Mistr Jan Hus

Přesto však i do staročeštiny vzniká celá řada překladů (přibližně od druhé poloviny 14. století), o jejichž autorech a původu však nejsme schopni téměř nic zjistit. Rukopisné opisování také vytvářelo širokou variantu vzájemně se lišících textů. Josef Dobrovský se pokusil alespoň tato znění setřídit, a vyšly mu čtyři okruhy různých zpracování českých překladů Bible. Profesor F. M. Bartoš ten druhý okruh dává do souvislosti s působením Mistra Jana Husa. Má to svojí logiku – všem reformátorům šlo o to, aby Bible byla jazykově přístupná lidem v rodné řeči. Proto vzniká v Anglii překlad v okruhu Husova předchůdce Jana Viklefa. I po Husovi významný reformátor Martin Luther překládá Bibli do němčiny (nejdříve Nový zákon, v r. 1534 celou Bibli). Jan Hus měl ovšem nejen zájem na českém překladu, on měl ať přímý či nepřímý podíl na psané podobě češtiny, když zjednodušil pravopis odstraněním spřežek a zavedením diakritiky, jakýchsi předchůdců našich háčků (nabodeníčko krátké) a čárek nad některými písmenky. Husovým přínosem však nebyla jen nějaká forma jeho vlivu na český překlad Bible, ale i to, že některé své listy a traktáty česky také psal a česky kázal. Významnou roli sehrál i jeho nepopíratelný vliv na prosazení českých duchovních písní do církevního i osobního života.

Kralický překlad v běhu času

Ani následující třetí a čtvrtý okruh zpracovávání podoby českého překladu Bible (které vznikaly zejména v husitském prostředí) však nemohly být závěrečným slovem. Na jedné straně se vyvíjí jazyk, na druhé straně se objevila možnost překládat nejen z latiny, ale dokonce přímo z původních biblických jazyků. Ani Jednota bratrská nemohla zůstat u svých názorových počátků, a proto se i u ní objevuje onen humanistický příklon k odkrývání původních zdrojů, tedy i textových. Význačný bratrský učenec Jan Blahoslav pořídil překlad Nového zákona z řečtiny a pro své následovníky, překladatele celé Bible, tak připravil tímto „vzorem“, ale i v Grammatice české, užitečnou pomůcku pro další práci. Prosazoval také názor, že biblický překlad do češtiny má být i jazykově a stylisticky vybroušený na nejvyšší úrovni, nikoliv až příliš lidový, jak se mu jevil u Luthera.

Kraličtí překladatelé těmto vytýčeným zásadám jistě dostáli, jak se dá ověřit podle posledního vydání z r. 1613, které i dnes zní velmi libozvučně, zvláště v „poetických“, např. žalmových pasážích, i když musíme konstatovat, že ani tehdy vývoj jazyka neustrnul a tak už porozumění není příliš snadné. I tak však musíme podtrhnout slova J. A. Komenského, který napsal: „od zkušenějších bylo říkáno, že češtiny lepší není než u bratří a v knihách jejich.“

Vím, že ke všem osobám a tématům, která jsem zde zkratkovitě zmínil, existuje mnoho poučenějších, systematičtějších a fundovanějších pojednání. Přál jsem si jen v hrubých obrysech nastínit cestu, kterou se ubíral vývoj našeho jazyka a připojit k tomu hledisko českých překladů Bible. Neodpustím si však ještě následující tečku z „Kšaftu“ (odkazu) biskupa staré Jednoty bratrské J. A. Komenského. Jak často byl jeho počátek zvláště v pohnutých dobách našeho národa citován (a dokonce populárně hudebně zpracován do působivé Modlitby pro Martu. Jenže – nezůstávejme pouze u toho útěšného začátku, nevynechávejme ani pokračování.

Po známém textu „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Následuje mimo jiné také „… poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy plnějšímu a jasnějšímu té pravdy Boží, abys znajíc Hospodina hojněji jej poznávati se snažovala. A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil, odkazuji tobě za dědictví knihu Boží, Bibli svatou…“

Dnes máme naštěstí celou škálu překladů Bible do moderní češtiny. Otázka je, zdali máme i dostatek moudrosti, abychom v ní hledali a nalézali ochranu před dalšími a dalšími vichřicemi hněvu, které si svým počínáním sami vyvoláváme.