Amerika už svět nevede?

Americký republikánský senátor John McCain se nechal opakovaně slyšet, že Spojené státy selhaly ve své roli vést svět při řešení syrského konfliktu, a nedávno dodal, že USA svojí neochotou pozastavit finanční pomoc egyptské armádě, která svrhla demokraticky zvolenou vládu, opakují chyby z dob, kdy po světě odstraňovaly vlády, které jim byly trnem v oku. Přestala „Amerika“, země to svobodě zaslíbená, morálně vést svět?

V období, kdy americký ministr zahraničí John Kerry po své blízkovýchodní cestě prohlásil, že izraelsko-palestinské mírové rozhovory potřebují jen „trochu více práce“, aby se staly skutečností, a prezident Barack Obama páchal dobro během široce pojaté cesty do Afriky, působí McCainova kritika málem nepatřičně. Ale to je možná jen tím, že válka v Sýrii už média unavila a nedrží se proto na titulních stránkách a egyptský převrat odstavil „zlé“ islamisty, což část Egypťanů vítá. A protože je Egypťanů hodně, může to pak na obrazovce vypadat, že jich je na posvěcení vojenského převratu dost. Je to ale jen nebezpečná mediální fikce.

Dosavadní přístup USA k válce v Sýrii se podle mne neukázal být scestným proto, že bylo pro Spojené státy špatným řešením jak intervenovat, tak i zůstat stranou. Chyba byla v načasování americké pomoci, neboť na počátku revoluce nechala Amerika převážně mírumilovné demonstranty na holičkách. Dále pak šlo o neplnění slibů, kdy zejména řeči prezidenta Obamy o „červené linii“ týkající se užití chemických zbraní nevedly (po jejím překročení pravděpodobně oběma stranami konfliktu) k žádným hmatatelným krokům USA. V neposlední řadě pak tkvěla chyba amerického přístupu k současné Sýrii v obecné neochotě USA ujmout se řešení konfliktu dříve, než se vymkne kontrole a vezme jej do rukou al-Káida a mezinárodní džihádisté.

Celé bezradné přešlapování USA kolem Sýrie je o absenci státnického přesahu. S válkou v Sýrii se jednalo jako s regionální krizí druhé kategorie, zatímco se z ní stával konflikt pomalu destabilizující všechny okolní země. Na krocích současné americké administrativy je dobře vidět nedostatek „McCainovského idealismu“, který je možná občas kontraproduktivní, ale aspoň dává věcem smysl a uvádí slova v činy ještě v době, kdy je situace řešitelná. McCain totiž dlouhodobě volal po intervenci a podpoře povstalců, zatímco Obamův opatrný, pomalý a mnohostranný přístup situaci zhoršil a řešení oddálil.

John McCain na schůzce se syrskými rebely
John McCain na schůzce se syrskými rebely

Je trpkou skutečností, že nakonec začal Barack Obama povstalcům zbraně přeci jen poskytovat a o intervenci začíná Západ uvažovat více než kdy jindy. Možná i proto, že k nevoli všech západních mocností válka v Sýrii sama od sebe neskončila a naopak se z ní během dvou let Obamova váhání stal nebezpečný regionální sektářský konflikt. To si konec konců dnes uvědomují poněkud opožděně ve Spojených státech, které dodatečně postupně posilují své síly v sousedním Jordánsku.

Vedle absence šlechetných gest a odvážných akcí USA v případě Sýrie a Egypta, je zde ale podle mne také velmi negativně působící přítomnost oportunistického jednání a politiky dvojího metru. V Sýrii totiž začaly USA poskytovat zbraně povstalcům až ve chvíli, kdy to začalo vypadat, že v konfliktu zvítězí režim mocně podporovaný na Írán napojeným libanonským hnutím Hizballáh. Konec ničivého konfliktu se tak opět odložil na neurčito. Nejhorší totiž podle mne na občanské válce není to, kdo jí vyhraje, ale to, že trvá.

V případě Egypta je pak nepříliš povzbudivým postojem neochota americké administrativy přestat finančně podporovat egyptskou armádu v reakci na tamní vojenský puč. USA tak opět ukazují, že pragmatická podpora regionálních spojenců včetně vlády vojenských junt je důležitější než demokratické, byť chaotické a v lecčems nedospělé, aspirace místní společnosti. Aspirace, které USA jinde hájí.

Obama debatuje s poradci o situaci v Egyptě
Obama debatuje s poradci o situaci v Egyptě

Počínání americké administrativy ve vztahu k Sýrii a Egyptu tak v současnosti budí nelichotivý dojem, že není podstatné, zda část zbraní syrským povstalcům nyní skončí u brutálních džihádistických bojůvek, které za dva roky syrské revoluce postupně ovládly tamní opoziční síly, stejně jako je jedno, že je svržena demokraticky zvolená vláda v Egyptě, protože ji tvořili USA nenaklonění islamisté. Boj s radikálním islámem je totiž přes všechny utracené peníze a úsilí pro USA druhořadý. Na prvním místě v jejich mocensky-bezpečnostním úsilí nestojí ani odpor k terorismu ani snaha o šíření demokracie, ale boj s konkurenčními mocnostmi. Boj proti terorismu a šíření hodnot jsou zde jen prostředky.

Tato mocenská hra na přetahovanou by nevadila u Ruska nebo Číny, ale u USA škodí, protože Američané si na hodnotách demokracie a svobody tak zakládají. Nemyslím, že bych byl ve své kritice zahraniční politiky USA naivní. Stejně tak jako v ní není naivní ani republikán McCain. Možná jsme oba jen idealisté. Jeden příliš mlád a druhý stár. Chápeme ale, jak důležité je v zahraniční politice, jakkoliv chaotické a reaktivní, dodržovat některé hodnotové principy. Bez nich totiž není důvěry a bez důvěry není náklonnosti. USA se svým oportunismem a absencí vize a vstřícných gest tam, kde to místní lidé nejvíce potřebují, postupně připravují o potenciální vděčné spojence a o svůj morální kredit opravňující je k vedení světa. A to je špatně. Pro ně, pro nás a – někdy – i pro svět.