Jeff Bezos, Andrej Babiš a problém ždímačky

Protože o prodeji amerického deníku Washington Post se asi napíše dost jiných komentářů, omezím se jen na některé detaily. Krátce nato, co se oficiálně zveřejnilo, že Washington Post kupuje zakladatel Amazonu a multimiliardář Jeff Bezos, vydavatelka listu oslovila dopisem čtenáře listu, aby věděli, na čem jsou. Vnučka proslulé Kateřiny Grahamové Kateřina Weymouthová v něm na jedné straně čtenářům sdělila, že rozhodnutí správní rady o prodeji firmy bylo pro jejich rodinu neradostnou událostí (decision with a heavy heart), na druhé straně však oznámila, že zůstává ve funkci, protože ji o to požádal nový majitel, jehož obchodní zkušenosti a podnikatelské schopnosti jsou příslibem budoucnosti listu.

Kromě toho Jeff Bezos napsal a zveřejnil dopis zaměstnancům, v němž slíbil, že základní hodnoty deníku zůstanou stejné, protože "povinností listu zůstane služba jeho čtenářům, nikoli soukromým zájmům jeho majitelů." V závěru svého dopisu Bezos píše: „Žurnalistika sehrává ve svobodné společnosti rozhodující úlohu a deník Washington Post - jako noviny vycházející v hlavním městě Spojených států - je v tomto ohledu obzvlášť důležitý. Rád bych zdůraznil dva druhy odvahy, kterou Grahamové jako vlastníci prokázali, a v nichž bych rád pokračoval. Tou první je odvaha říci: počkej, ujisti se, zpomal, najdi další zdroj. Tou druhou je odvaha říci: sleduj ten případ, ať to stojí, co to stojí. I když doufám, že mě nikdo nikdy nebude vyhrožovat ždímačkou, do které by chtěl strkat nějakou část mého těla, jestliže tak někdo učiní, budu na to – díky příkladu paní Grahamové – dobře připraven.“

The Washington Post
The Washington Post

Co měl Bezos na mysli, když mluvil o vyhrožování ždímačkou? Vysvětlení je třeba hledat u aféry Watergate, v níž list Washington Post a jeho dva novináři Bernstein a Woodward sehráli významnou roli. Právě oni na podzim roku 1972 – kromě jiného – zveřejnili obsah telefonického rozhovoru s tehdejším ministrem spravedlnosti Johnem Mitchellem (později strávil 19 měsíců ve vězení), který konfrontován s odhalením tajných fondů pro Nixonovu volební kampaň řekl tuto památnou větu: „Katie Graham's gonna get her tit caught in a big fat wringer if that's published.“ V překladu „Jestli se to otiskne, pak se kozy Katie Grahamové můžou dostat do pěkně hustý ždímačky.“ Pravda, do tištěného článku se tenhle citát dostal v uhlazené formě, která „kozy“ vypustila. Přes výhružky z nejvyšších míst tehdejší vydavatelka Kateřina Grahamová politickému nátlaku nepodlehla a své reportéry při aféře Watergate podpořila.

Když aféra Watergate skončila a Richard Nixon musel v roce 1974 s hanbou z prezidentského úřadu odejít, Bob Woodward daroval své šéfové starou dřevěnou ždímačku na prádlo, na níž byly podpisy všech redaktorů a reportérů, kteří na případu Watergate dva roky pracovali. Ta ždímačka se pak stala ozdobou kanceláře Kateřiny Grahamové, která zemřela před dvanácti lety.

1974: Richard Nixon opouští Bílý dům
1974: Richard Nixon opouští Bílý dům

Příběh deníku Washington Post zapadá do širšího rámce radikální proměny mediální scény na pozadí krize tradičních médií způsobené internetem. Jedním z průvodních rysů tohoto procesu je jev, o němž se často mluví jako o „oligarchizaci médií“. Vlastnictví médií se stále více přesunuje k finančním a průmyslovým oligarchům, osobám či institucím, pro něž média nejsou tím hlavním podnikáním. Prosperita médií tudíž není pro ně otázkou života a smrti či holého přežití. Oligarchové využívají odbytové krize a vysychání finančních zdrojů médií, aby svá majetková portfolia ozdobili statkem zajišťujícím jim veřejnou publicitu už z podstaty jeho vlastnění. Ve vztazích mezi médii, politikou a byznysem vzniká nebezpečí, že média v tomto zájmovém trojúhelníku přestanou být rovnocenným partnerem, a dostanou se do závislosti na majiteli a na jeho zájmech, které se nemusí krýt se zájmem veřejným. Mohou to být zájmy osobní, obchodní, to v tom lepším případě, v horším případě i zájmy politické. 

Mafra
Mafra

Některé majetkové přesuny poslední doby na české scéně (Babiš-Mafra, Soukup-Barrandov, Bakala-Centrum, Savov-Profit,Euro) se sice nemohou rovnat tomu, co se děje v současné době v USA (Washington Post, Boston Globe), v Německu (restrukturalizace Axel Springer Verlag) a na jiných trzích, nicméně naznačují, že i Česká republika se stává součástí převládajícího globálního trendu oligarchizace médií. Pomineme-li fakt, že českým minioligarchům nestojí jejich vlastní personál ani široká veřejnost za to, aby vyložili karty na stůl, a deklarovali svůj postoj k činnosti médií tak, jak to udělal Jeff Bezos, pak tady stále visí ve vzduchu jedna nezodpovězená otázka. Jak se asi zachová Andrej Babiš, až na něj někdo vystartuje s hrozbou ždímačky, do které by se mohl dostat v případě, že by nebyl ochoten zkrotit MF Dnes či Lidové noviny v zájmu politiků?