Svět podle Zdeňka Velíška (254)

Egyptský generál, stojí tváří v tvář Obamovi a říká „Mírněte se, nebo ty peníze od vás přestanu brát!“ Včera ráno to ještě pro mě byl jen dobrý kreslený vtip v International Herald Tribune, odpoledne už reálná situace. Jen ji nevyhlásil generál Sisi, vojenský vládce současného Egypta, ale šéf prozatimní vlády, Beblawi. A hned měl po ruce náhradu za Američany: Moskvu. Viz internetová verze deníku Die Presse z 21. srpna.

Mohou být sankce kontraproduktivní?

Že by se Káhira obrátila se žádostí o pomoc na Moskvu, to vůbec není nereálná perspektiva! Proč už před tím někdo nevaroval? Zatím se ve všech komentářích o Egyptu poukazuje jen na možnost, že by se Káhira spolehla, co se pomoci týče, třeba jen na arabské partnery. Argumentuje se tím, že už nyní je finanční objem saudskoarabské pomoci Egyptu skoro desetkrát vyšší než objem té americké (12 apůl miliardy dolarů ročně oproti americké 1a půl miliardě) a že Saudská Arábie je připravena svou pomoc ještě navýšit tak, aby Egypt zastavení americké (a případně evropské) pomoci nepocítil.

Jenomže se zbraněmi je to jinak! Co se zbraní týče, je podle vojenských expertů egyptská armáda „amerikanizovaná“. Asi to bude pravda, když z té jedenapůlmiliardové pomoci, kterou ročně Egypt od Američanů dostává, je 1,3 mld. určeno armádě (Reuters). Americké zbraně a munici Saudové patrně v potřebné míře nebudou schopni Egyptu dodat či nahradit. A bůhví, jestli by vůbec chtěli. Saudská Arábie je státem rigorózního islámu. Je také hlavním dodavatelem finanční, a patrně i vojenské pomoci protiasádovskému odboji v Sýrii, a ten se stále víc a víc profiluje jako islamistický. Naproti tomu současný egyptský režim se od července stále víc a víc profiluje jako antiislamistický. Může v budoucnu chtít zcela vytěsnit vliv náboženství na politiku! Nad tím mohou Saudové upadnout do rozpaků. Egypt, pro který byli dosud největší podporou, dostává opačnou tvář, než jakou mu vtiskla vláda Mohameda Mursího  a Muslimských bratří, kterou chtěli podporovat.  Současní vládci Egypta předáky Muslimských bratří houfně zatýkají.

Korunu tomu všemu dává poslední zpráva z Egypta: Na rozdíl od zadržovaného, nicméně řádně zvoleného prezidenta Mursího, má jeho předchůdce, svržený lidovým povstáním, snad už dnes opustit vězení. Mubárakova svoboda bude sice podmínečná, soudní řízení proti němu pokračuje, ale v egyptské armádě se mohou začít projevovat „nostalgici“. Raís se kdysi o armádu opíral. Jeho příznivci se mohou začít ozývat vzhledem k chaosu, do něhož vyústilo povstání proti despotovi. A Rusko? V Kremlu by se mohli rozpomenout na časy, kdy Káhira spoléhala na Moskvu a na ruské zbraně. Žádost o výpomoc dodávkami zbraní by od Káhiry patrně v Kremlu neodmítli.

Egyptská armáda
Egyptská armáda
Více fotek
  • Egyptská armáda autor: Hassan Ammar, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4964/496311.jpg
  • Armáda v ulicích Káhiry autor: Hassan Ammar, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4958/495762.jpg
  • Egyptští vojáci na kontrolním stanovišti v Káhiře autor: Maya Alleruzzo, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4965/496445.jpg
  • Přiznivci Muslimského bratrstva autor: Hussein Malla, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4964/496341.jpg

Možnost, že by Káhira v případě zmrazení americké spolupráce s egyptskou armádou skutečně mohla Moskvu o zbraně a jiný sofistikovaný vojenský materiál požádat, se stává ještě o něco reálnější po včerejším rozhodnutí vlád Evropské unie anulovat licence na vývoz zbraní do Egypta.

Má politika západu na Blízkém východě jasný cíl?

Stále zřetelněji se ukazuje, že ani Spojené státy, ani „spojená“ Evropa nemohou už posuzovat svůj vztah k jednotlivým státům muslimského světa odděleně, nemohou je vidět každý zvlášť, protože náboženská válka, kterou islamismus vede na území skoro všech, provázala jejich osudy propletencem vzájemných konfliktů – nikoli mezi státy, ale mezi náboženskými frakcemi majícími ve většině případů nepopiratelný vliv na orgány státní moci. Ten propletenec mocenských a náboženských sil a struktur, který je sice tradiční, ale arabské jaro ho nebývale zvýraznilo, jsem – v poněkud jiné souvislosti, nicméně také na příkladu Egypta – naznačoval už v minulém komentáři na tomto webu.

Diplomacie západního světa do těchto poměrů zasahuje zatím spíš nemotorně. Je ve veškerém svém konání zatížena dědictvím svých minulých, až příliš jednoduchých válek a konfrontací, které měly vždycky zřetelnou a každému srozumitelnou linii fronty – jako například „Západ kontra Východ“, „demokracie kontra totalita“. Na Blízkém východě tomu tak dnes není. K tomu, aby mohli mít rozhodující vliv na nepřehledný vývoj tamní situace, nejsou dnešní politici Západu vybaveni potřebnými zkušenostmi, ba ani historickými znalostmi nutnými k rychlé orientaci v antagonismech nečekaně vyhrocených uvnitř světa islámu vzplanutím arabského jara a ještě předtím neblahými následky irácké války. To je jejich první velký handicap. Druhým je fakt, že se to tam už o nich ví.

A třetím, že jejich původní cíl, boj proti islamistickému terorismu, zůstal daleko za vývojem událostí.