Slované jsou zdatná chasa! Z plemen všech nejlepší rasa!

Kdyby zhudebněné a zveršované slogany o Slovanech, slovanství a slovanských federacích nazpíval jmenovec stínového ministra financí Ivan, mohla by to být velká sranda. Něco jako Jožin z bažin. Jenomže říká to, bohužel, jiný Mládek, muž, který může v budoucnu hrát významnou roli v české politice. Což už taková legrace není.

Rád bych připomenul Karla Havlíčka Borovského, pravděpodobně prvního skutečně moderního Čecha, muže kritického myšlení, smýšlejícího s touto zemí a s tímto tehdy se formujícím národem, dozajista upřímně a dobře: „Dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž vypočítavě a sobecky smýšlejí.“ Další řádky z Pražských novin jsou ještě drsnější a varují před Rusy velmi dramaticky. Dokonce, řekl bych, přepjatě, když mluví v souvislosti s Rusy o nenávisti k nim. A i v řadě dalších textů se vyjadřuje Havlíček k problému, který tak pěkně nastolil pan „ministr financí v očekávání“. „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: 'Já jsem Čech', ale nikdy 'já jsem Slovan'.“ A další slova velkého Čecha Havlíčka o vztahu rusko-českém: „V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin); bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!“ Janu Mládkovi ovšem by se taková situace nejspíš líbila, ten by třeba „pod jejich vládou rád stál“.

Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský

Navíc, kdyby budoucí ministr financí četl i něco jiného, než jen slabikáře ekonomie, dozvěděl by se, že ona slovanskost českého plémě není právě oslnivá. Ba dokonce nejspíš není ani v převaze nad jinými stopami DNA. Nejsme se Slovany, zejména Rusy, které Mládek zřetelně považuje za symbol a záruku slovanství, pokrevně nijak výrazně spojeni. Žádný kiplingovský pozdrav lidu džungle: „Jsme jedné krve, ty i já!“ Jsme jakýmisi „voříšky Evropy“. A o kulturní spřízněnosti, ba blízkosti, darmo hovořit. To byl by holý nesmysl. Však také minulost je zcela rozdílná. Stačí si přečíst Alexandra Jakovleva: Rusko, plné křížů. Jako „tři zdroje“ problémů ruské civilizace Jakovlev označuje charakter byzantismu, pravoslaví a jeho církve, staletý vliv mongolské Zlaté hordy a historické neexistence soukromého vlastnictví. Nic z toho nás nezastihlo a naše dějiny se vyvíjely zcela jinak. Nahlížet český kulturní vývoj takovou nejnaivnější a nejprimitivnější obrozeneckou optikou v současnosti je chucpe.

Když přičteme Mládkovu teorii o Sovětském svazu coby slovanské federace, člověk neví, zda se mu to nezdá. Byl-li něco „žalář národů“, pak to bylo carská říše, ať už monarchistická nebo bolševická. A Stalinovo budování SSSR, této „slovanské federace“? Hromadné exekuce, transfery, řízené hladomory. Nezdá se, že by se ruská tolerance k „jiným“ nějak změnila. Možná už to není tak okaté a hrubé. Navíc nevím, co by svému slovanství řekli třeba Kazaši. Možná by pana Mládka obětovali jako ovci, jak to udělali před nedávnem fotbalisté Karagandy před zápasem Ligy mistrů se Celticem Glasgow. I ostatní neslovanské národnosti bývalého SSSR by nejspíš vznesly nějaké námitky.

Toto všechno není proti Rusku a spolupráci s ním. Dobré vztahy bychom měli udržovat s každým, nezačne-li to překračovat hranice soudnosti a pudu sebezáchovy. Ovšem toužit po nějaké, byť volné federaci, s touto velkou zemí, by byl holý nesmysl. A likvidace nebo alespoň okleštění všech hodnot, které tak těžce vytvářeli naši předci od knížete Václava. Ostatně stojí za to si v souvislostech rusko-evropských přečíst spis Tomáše Garrigue Masaryka Rusko a Evropa.

Nechť si ruské zvyky pěstují doma. K nám se nehodí. Jejich přenesení k nám by znamenalo, že budou zahubeny buď tyto zvyky, nebo my. Alespoň symbolicky. Obávám se, že b) je správně.

Jan Mládek
Jan Mládek

I další Mládkovy teorie o slovanských federacích jsou zcela postavené na hlavu. Jugoslávie fungovala na stejném principu jako SSSR. Jestliže Sovětský svaz byla pouze zástěrka pro Velkou Rus, na Jadranu se hrálo o Velké Srbsko. A Československo?  Většina historiků i politologů potvrdí, že to byl stát dříve či později odsouzený k zániku. Slováci samozřejmě po národní emancipaci toužili i po zrovnoprávnění státním. A stejně jako v případě Ruska: byly kulturní dějiny českých zemí a Slovenska společné? Jistě, že ne. Co pro Slováky znamenal Karel IV.? A co pro nás uherský král Štěpán? A dotkla se Slováků nějak Bílá hora, nad níž my věčně pláčeme? I kdyby se rakouští šlechtici dle teorií páně Mládka rozkrájeli, nic by s těmi národy neudělali, kdyby spolu chtěly žít. Jenomže ony nechtěly. V SSSR se „těm ostatním“ nelíbil centralismus, ba diktát Moskvy. V Jugoslávii pak Bělehradu. A ostatně i Slováci měli pocit, že Praha je pro ně jaksi daleko a nepřístupná.

Řeči o slovanské vzájemnosti jsou pustým ahistorickým flancem, ničím nepodpořeným. Nanejvýš něčím zbožným přáním. Jaké je zbožné přání Jana Mládka, sotva soudit. Pokud ovšem je jím náš odklon od Západu a orientace k Moskvě, ať už z jakýchkoliv důvodů, nechť to předloží na rovinu ke společenské diskusi a neschovává se za pseudoobrozeneckou panslovanskou rétoriku. Mně by něco takového nevyhovovalo, někomu jinému možná ano. Žijeme přece v demokracii. Zatím.