Blízký východ ve věku váhavých střelců

Americká vláda a syrský režim jsou podle všeho stále na kolizním kurzu. Blízký východ se však změnil a jsou pryč doby, kdy stačilo, s možná až nepříjemně malou nadsázkou, říci „Pane prezidente, ti špatní jsou támhle.“ a arabská země se obratem počala měnit v hromadu sutin. V čem jsou kulisy příprav amerického zásahu v Sýrii odlišné oproti nechvalně proslulé invazi do Iráku v roce 2003?

Americký prezident Obama se dva roky víceméně držel stranou syrského konfliktu, pak v reakci na chemický útok v Damašku náhle přišlo několik dní horečné aktivity, kdy se média předháněla v odhadech, zda útok začne již příští den, jen aby všechny spekulace a víření válečných bubnů utnulo jasné a nečekané „ne“ ze strany britského parlamentu a Obamova slova o tom, že se k útoku ještě nerozhodl.

V nastalé pauze si mnozí komentátoři všimli, jak se zásahuchtivá Francie kvůli své liknavosti ocitla v čele pelotonu jen těžce vznikající „koalice ochotných“ a není po ruce nikdo, kdo by se místo ní chtěl ujmout vedení. Následné francouzské zmírnění rétoriky a Obamovo přesunutí diskuze na půdu amerického Kongresu ukázaly, že to s reakcí na chemický útok v Sýrii nebude tak horké.

Barack Obama diskutuje o situaci v Sýrii
Barack Obama diskutuje o situaci v Sýrii

Stejné jeviště, jiná hra
Dlouho platilo, že termín blízkovýchodní konflikt byl většinou chápán jako synonymum konfliktu izraelsko-palestinského. I invaze do Iráku byla někdy odůvodňována tím, že cesta do Jeruzaléma a vyřešení tamního konfliktu vede přes Bagdád. V případě současné syrské krize je ale Izrael v roli hráče, který do dění aktivně a silou zasahuje jen sporadicky a v syrském chaosu nemá jasného favorita. Podpořit opozici a oslabit libanonské hnutí Hizballáh podporované Íránem? Nebo podpořit syrský režim a mít nadále na svých hranicích souseda, s kterým se dá jednat?

Vedle toho, čemu se s jistou dávkou sebezapření říká „blízkovýchodní mírový proces“, je tu také válka proti terorismu, která se zahraniční politikou USA na Blízkém východě vine jako červená nit již více než deset let. Současný útok USA na syrský režim však může paradoxně islamistické teroristy podpořit. Ve výsledku by na tom tratil jak démonizovaný Írán, tak USA.

Občanská válka v Sýrii
Občanská válka v Sýrii

Nečitelné přešlapování
Spojeným státům se do války v Sýrii moc nechce. Zároveň se však nelze nezachovat a tlak na reakci na události v Sýrii a nutnost zachovat si tvář a dodržet slovo vystavuje americkou administrativu nepochybně obrovským tlakům, které se před několika dny spolu s dalšími důvody projevily eminentním zájmem vojenskou intervenci uskutečnit. V kombinaci s přístupem prezidenta Obamy, který se nově snaží nic neunáhlit a zapojit co nejvíce spojenců, to celou záležitost jen komplikuje.

USA by se řešení dalšího blízkovýchodního konfliktu nejradši obloukem vyhnuly. Jejich čím dál odtažitější přístup k regionu Blízkého východu a severní Afriky ukázala jak válka v Libyi, kterou zahájila Francie a USA ji jen „vedly zpoza opony“, tak nedávný vojenský převrat v Egyptě, ke kterému USA nezaujaly příliš čitelnou ani aktivní pozici, a konec konců i francouzská intervence v Mali, kde sice USA logisticky slabším Francouzům poskytly na jejich žádost tankovací letouny, ale požádaly je o jednu nevídanou drobnost: zaplacení poskytnutých služeb.

Boje v Damašku
Boje v Damašku

Strýček Sam jako váhavý střelec
Jak kdyby toho nebylo již tak dost. Z mezinárodních i regionálních důvodů je zvažování zásahu v Sýrii extrémně komplexní a rozhodnutí o invazi do Iráku se oproti tomu jeví jako černobílá volba mezi dobrem a zlem, byť na základě mnohem pochybnějších důkazů. Proměna postavení USA na Blízkém východě se podobá změně postavení Palestinců v Libanonu před a po tamní poslední občanské válce. Na počátku byli hlavním rozhodčím, jejich bojová síla z nich činila aktéra, se kterým musel každý počítat. O své zbraně dodnes nepřišli, ale žijí v Libanonu v uprchlických táborech, které se spíše podobají slumům, bez zásadního vlivu na chod země, bez plných občanských práv, bez perspektivy.

Pokud se budou USA chovat nadále stejně nerozhodně, dopadnou obdobně. Jejich vojenské lodě u pobřeží se sice budou nadále ježit hlavněmi, ale nikdo na pevnině si z nich nebude dělat hlavu, protože bude vědět, že na pobřeží Levanty noha amerického vojáka hned tak nevkročí. Nikdo s nimi nebude ani chtít spolupracovat či na ně spoléhat, protože svět si bude pamatovat, co se stalo v Sýrii. Bude si pamatovat dva roky siláckých prohlášení a vojenské pasivity, několik dní chřestění zbraněmi s prstem na spoušti a pak týdny přešlapování s nejistým výsledkem. USA se prezentují jako váhavý střelec, který sice tasil, ale zároveň neví, zda má či chce vystřelit. A to je špatně.