Pravdoláskovci zase cení jedovaté zuby

Okolo Václava Klause je opět frmol. Jistě se spokojeně uculuje a mne si ruce. Má to rád, být středem pozornosti. Tentokrát mu k tomu pomohla Trumanova-Reaganova medaile svobody, kterou Klausovi udělila americká nezisková organizace Victims of Communism Memorial Foundation. Je to ocenění za „celoživotní oddanost svobodě a demokracii“ a jejími nositeli jsou takové osobnosti jako Milada Horáková, Lech Walesa či papež Jan Pavel II.

V Česku vyvolal tento čin pozdvižení a kritiku, či, jak to komentuje sám Václav Klaus: „Zlobu pravdoláskovců jsem očekával, její míru nikoliv.“ Mnozí tvrdí, že Klaus proti komunismu a za svobodu začal bojovat, až když už tu byla. Do té doby byl více méně k režimu loajálním bankovním úředníkem. Klausovi obhájci a pan profesor sám ovšem říkají, že cena je především za to, jak dobře její nový laureát převedl zemi do světa svobodného trhu.

Proč ovšem bývalý prezident okamžitě pateticky reagoval jakýmsi desaterem, výčtem aktivit, jimiž dle svého názoru pomáhal bourat minulý režim? Nejspíš někde v koutku duše cítí, že to s jeho „protikomunistickými činnostmi“ nebylo tak horké. Ostatně ono samo vyjmenování „bojů občana Klause“ působí stejně úsměvně, jako jeho někdejší zábavné extempore, kdy v projevu k výročí Květnového povstání tvrdil, že coby ještě ne čtyřletý capart se snažil stavět barikádu a nosit na ni dlažební kostky.

Vcelku lze říci, že do roku 1989 Klaus proti komunismu bojoval stejně, jako zhruba devadesát procent z nás, tehdejších občanů „socialistického Československa“. Více méně nijak. Možno také předpokládat, že jako mnozí z „mlčící většiny“ i on nyní tvrdí, že „dobře věděl, že komunisti musí skončit.“ Inu, věděli jsme to, věděli, ale příliš jsme se dle toho vědění nechovali.

Václav Klaus s novou knihou
Václav Klaus s novou knihou

O zdařilosti přechodu naší země ke svobodnému trhu, jehož měl být Klaus motorem a tahounem, nechci debatovat, ekonomice nerozumím (myslím ale, že Klausovi nelze mnohou zásluhu v tomto ohledu upřít). Nejsem si také jist, zda ekonomie je vědou tak zcela exaktní, jak se staví, a na rozdíl od marxistů si myslím, že ekonomika nekráčí vždy před politikou, ale začasté je tomu naopak. Čímž chci říct, že trh u nás přijít musel, ať tou či onou cestou, asi tomu jinak být nemohlo. Je také otázkou pro fundované filozofy a politology, jimiž ani Václav Klaus ani já nejsme, zda svobodné myšlení a žití je automatickým důsledkem svobody trhu či naopak. Nebo zda to spolu souvisí jenom velmi volně.

Přiznávám, že jsem Václavu Klausovi v tomto ohledu zpočátku věřil, až teprve v průběhu let tato víra dostávala trhlinky a později trhliny, a začal jsem nabývat podezření, že Klaus není tak bytostným demokratem, jak tvrdí, a že by možná klidně nastolil onen svobodný trh i trochu autoritářským způsobem. (Dodejme, že ještě autoritářštější se jeví Klausův politický a mocenský souputník Miloš Zeman.)

Klaus ve své útočné obraně „majitele medaile“ hovoří o „starém“ a „novém“ komunismu. Tvrdí, že jeho protivníci a kritici nejsou s to rozeznat nebezpečí toho „nového“. Což on ano. Jistě, že Klaus je přesvědčen o své schopnosti rozeznat správně, ba dokonale, všechno. Přehlíží ovšem jednu vadu, která postihuje komunismus a vůbec každou totalitu, a jíž on sám trpí: zavilé přesvědčení, že ten, kdo nesouhlasí, je nepřítel. A není-li zrovna takový k mání, je třeba ho vytvořit. V širších souvislostech si nepřátele nachází a generuje snadno: od Evropské unie, přes klimatology až k „homosexualistům“.

Charta 77
Charta 77

V rovině našeho dvorku se to dělá hůř, zvlášť když člověk neví, kdy koho bude potřebovat: od „kmotra“ až po předsedu komunistů. Klaus si tedy vytvořil hada se dvěma jedovatými zuby: Pravdou a Láskou. Kdo nekope v jeho týmu až do roztrhání těla, je prostě zlý a falešný „pravdoláskovec“ - k tomu patří jistá dehonestace Charty 77. Klaus a jeho suita pomáhají vytvářet nepravdivé veřejné mínění, že jejími signatáři byli de facto hlavně bývalí komunisti. Pokud vím, kupříkladu Václav Benda, Rudolf Battěk, Václav Havel, Ivan Magor Jirous a mnoho dalších komunisty nebylo. Za to mnozí z nich mají za „oddanost svobodě“ odsezenou řádku let.

Je ovšem českým národním zvykem nějak ušpinit ty, kteří se zachovali tak, jak bychom se měli zachovat všichni a jaksi jsme „na to neměli“. Však i skoncování s Reinhardem Heydrichem mnozí odsuzují. Jsou ovšem i tací, kteří mají alespoň tu špetku odvahy, že řeknou „nedokázal jsem to“. To uměl například v souvislosti s Chartou 77 před časem zesnulý psycholog Slavomil Hubálek. Říkával: „Vždycky jsem si našel nějaký důvod, abych podpis odložil. Mrzí mě to.“ Inu, „pravdoláskovec“.

Většina „neodvážných“ Chartu ovšem raději shodí. (Nepočítám mezi ně politické vězně z 50. let. Ti měli osudové a pochopitelné odůvodnění nesdílet stejný manifest s některými signatáři.) Tedy slova Václava Klause: „Já jsem si opravdu tehdy myslel, že tudy cesta nevede. Nic více a nic méně. A také jsem přesvědčen, že nevedla,“ vnímám jako pokryteckou výmluvu. K tomu by totiž musel být dodatek, kudy „cesta vedla“. Nic více a nic méně.

Václav Klaus
Václav Klaus

Proto se domnívám, že Václav Klaus si uvedenou medaili nezaslouží. Když šlo z tlustého do tenkých, byl „oddán svobodě“ jako většina z nás: aby o tom nikdo nevěděl. Hlavně ne vrchnost. Není ochoten si to sobě i druhým přiznat. A ty, kteří tehdy byli jiní, znevažuje.