Libye jen krok od propasti

Bezpečnostní situace v Libyi se v poslední době zhoršuje a severoafrická země drží aspoň formálně pohromadě spíše jen silou vůle. Afričtí migranti, topící se u italských břehů, jsou pak jen důsledek tohoto neutěšeného stavu stejně, jako je jeho symptomem a zároveň varovným mementem několikahodinový únos libyjského premiéra Alího Zajdána, který se v libyjském Tripolisu odehrál desátého října. Jak to tedy v Libyi vypadá?

Na prvním místě je třeba uvést, že nemá příliš smysl zde učeně mudrovat nad tím, že k úspěšné obnově země, vzpamatovávající se z občanské války, je nutné mít referendem schválenou ústavu, demokraticky zvolenou funkční vládu, bojeschopnou armádu, akceschopnou policii a třeba také nezávislé soudy, fungující infrastrukturu, úřady a vůbec tak nějak všechno, co k modernímu státu patří. Libye je totiž jiná. Svérázná, neúprosná a zároveň fascinující. V několika následujících odstavcích se pokusím načrtnout několik bezpečnostně laděných výjevů, které kaleidoskop současné poválečné Libye dotvářejí. Většinou pocházejí z mezinárodního expertního kulatého stolu, který jsem spolu s kolegyní Lenkou Filípkovou organizoval jménem Pražského institutu bezpečnostních studií (PSSI) v září na MZV ČR v Praze.

Výjev první: Libyjské ministerstvo obrany. Ministr nemá často komu zadávat úkoly, protože chybí zaměstnanci, a i když se mu to podaří, chybí k prosazení vládního rozhodnutí jakákoliv spolehlivá ozbrojená síla. Před okny mu periodicky táboří nevypočitatelné milice a čas od času hrozí, že bude ministerstvo vyrabováno ozbrojeným davem. Ministr neví, kolik lidí má pod sebou, neví, co přesně dělají ostatní ministerstva, a stejně jako zbytek libyjské vlády, která je nad to vládou jen dle jména, pouze zhruba tuší, co se ve zbytku země děje.

Lybijští povstalci poblíž přístavního města Briga
Lybijští povstalci poblíž přístavního města Briga

Výjev druhý: Libyjská hranice. Přes smrtící pašerácké stezky se vozí vše, co je po ruce a přinese zisk. Zbraně, lidi, drogy. Libyjští pohraničníci s tím ale něco udělají jen těžko. Je jich málo a jsou rozptýleni do zhruba tuctu státních, polostátních a nestátních aktérů, kteří vzájemně nekomunikují (Kaddáfí je tak vychoval), nepodávají nijak snaživě hlášení ústřední vládě a jsou obecně chronicky podfinancovaní. Jejich výzbroj je zastaralá a sousedi na druhé straně hranice zrovna moc ochoty ke kooperaci s nimi také neprojevují. Pohraničníkům tedy není moc co vyčítat, když se rozhodnou nezadržet pašerácký konvoj, který má zhruba šestkrát víc zbraní než oni.

Výjev třetí: Vnitřní bezpečnost. Za situace, kdy je policie pouze abstraktní entitou a voják pravidelné armády nedostatkovým zbožím, není nijak překvapivé, že se o svoji bezpečnost starají lidé sami. Prostě tak, že mají takřka všichni zbraně a každé město aspoň jednu vlastní milici. V množství je síla, takže těch hlavní se na straně milic hemží více, než v případě celé libyjské armády a policie, která v některých případech zbraně ani nemá. Sehnat si zbraně však není velký problém, když jedno (slovy „jedno“) vojenské skladiště v Libyi, navíc hlídané spíše jen nominálně, obsahuje více zbraní, než má celá britská armáda. Ono se ale není čemu divit, když Kaddáfího režim sbíral zbraně a munici tak usilovně, až jich nahromadil hned po Iráku nejvíc na celém Blízkém východě.

Co s tím? Jak zakázat veřejné nošení neregistrovaných zbraní? Jak donutit milice, aby pro občany nezaváděly vlastní pravidla a nechaly to na státu? Kde vzít politickou vůli k tomu, aby se do ulic poslal dostatek uniformovaných policistů, kteří dají kriminálním živlům pocítit, že nejsou bez dohledu? A kde vůbec ty policisty sehnat, když není ani jasné, kolik lidí v bezpečnostních složkách je zaměstnáno státem a kolik jich takto dostává plat a přitom nechodí do služby? Do toho neúprosně běží čas. Čím déle od konce války, tím hůř se věci dávají do kupy. Tím větší slovo mají samozvanci a tím více opouští lidi víra ve funkční stát a demokracii, ve vládu schopnou ochránit své občany.

Boje v Libyi
Boje v Libyi

V Libyi nehrozí rozpad státních struktur. Ony tam totiž v podstatě ani žádné nejsou. Kaddáfího režim takřka žádné nevybudoval a válka smetla zbytek. V Libyi probíhá tzv. reforma bezpečnostního sektoru, aniž by zde nějaký státní bezpečnostní sektor byl. Mezinárodní pomoc je zde proto nezbytná. Řada států a mezinárodních organizací deklarovala společný postup, transparentnost a odpovědnost při jejím vynakládání. Ale od slov k činům je daleko. Mezi vnějšími aktéry chybí skutečná koordinace na politické a strategické úrovni, ztracený čas se nedaří dohnat a zahraniční experti v Tripolisu kvůli bezpečnostní situaci nemohou ani opustit hlavní město, aby zjistili, jak to vypadá ve zbytku země.

Ve Středozemním moři se při tom všem na vratkých lodích Afričané topí a Libyjci umírají. My Evropané jsme však apatičtí a dále škrtáme ve svých obranných rozpočtech a nenabízíme Libyi pomocnou ruku o mnoho více než doposud. Opravdu víme, jak pomáhat světu a chránit si vlastní krk? Nezapomněli jsme při všech řečech o prohlubování evropské integrace na drobný fakt, že se na druhé straně Středomoří každý den ozývá střelba a výbuchy, jejichž dozvuky začínají velmi intenzivně doléhat až k našemu prahu?