Boží hrob a křesťanský hadždž

Nedávno muslimové slavily Edu-I-Adha, který Turci nazývají Kurban Bayramı, svátek oběti, při kterém se mimo jiné vykonává pro všechny muslimy nejdůležitější a nejsvatější pouť – do Mekky, hadždž. V bulharštině si nelze nevšimnout příjmení, která začínají příbuzným slovem - Chadžipetrov, Chadžijordanov nebo jen Chadžiev apod. Podobnost není nijak náhodná, a v těchto případech se nejedná o přebrání jmen. V muslimském i křesťanském prostředí se setkáme s obdobnou praxí.

V pravoslavně křesťanských zemích Balkánského poloostrova, které byly součástí Osmanské říše, se zrodil zvyk, aby ten, kdo vykonal pouť k nejsvatějším místům křesťanství v Jeruzalémě a jeho okolí, byl nazýván chadžija. Byl to zvyk „odkoukaný“ od muslimů nebo dokonce snaha jakéhosi vyrovnání s převládající islámskou náboženskou kulturou. Každopádně přetrval dodnes.

Bohatší Bulhaři nechtěli zůstat pozadu za Osmany a začali jezdit na pouť k biblickým místům. Slovo chadžija se používalo jako titul a bylo znakem jistého postavení. Cesta k Božímu hrobu byla dlouhá a náročná jak fyzicky, tak finančně. Mohli si ji dovolit jen ti majetnější. Je zajímavé, že se tato logika v lidských představách trochu převrátila – neočekávalo se od bohatých, že tu pouť podniknou, avšak u chadžiji se předpokládalo, že nebude chudý. Ještě do konce druhé světové války se v Bulharsku běžně psalo např. Ivan ch. Petrov, přičemž nad zkratkou ch byla vlnovka jako například nad zkratkami slov Bůh, Bohorodiče apod. Označovalo to jistý druh svatosti toho, kdo navštívil Ježíšův hrob (v uvedeném příkladu to byl Petr, otec Ivanův). Po válce byl tento titul připojen k příjmení a tak by se stejný člověk dnes jmenoval Ivan Chadžipetrov, ale i jeho potomci by nesli stejné příjmení a již by nebylo na první pohled jasné, komu z předků za něj vděčí.

Poutníci vcházejí k Božímu hrobu
Zdroj: ČT24
Autor: Vladimír Klimsa

V jednom téměř dobovém textu o bulharském společenském životě koncem 60. let 19. století je pěkně popsáno, jak se tehdy mohl člověk stát váženou osobou. "Tituly chadžija a chadžijka byly nejen svědectvím o vykonání svatého činu, ale i znakem šlechtickým.[…] Chadžija nesměl být chudý a dělat tak ostudu svému titulu. Jelikož hlavním dědicem v rodinách byli chlapci, na cestu do Jeruzaléma s sebou lidé brávali jen syny. Říkávalo se, že když se dívka dobře vdá, tak ji na pouť vezme manžel, ale nesluší se, aby chadžijka byla otrhaná(pokud by se vdala za chudáka, pozn. M.Troševy). Žena chadžiji, sama nechadžijka, byla označována jako např. chadži Ivanica(choť chadži Ivana, pozn. M.Troševy), ale pokud byla v Jeruzalémě, měla vlastní titul – hadži Maria, hadži Stefania apod. Ovšem pokud z rodiny byla v Jeruzalémě jen žena, její muž na žádný titul právo neměl. Pro toho, kdo pouť nepodnikl, bylo v tehdejší patriarchální společnosti trapné vzít si za ženu dívku chadžijku. I když samotný titul neposkytoval žádné společenské nebo hmotné výhody, měl jistý morální význam. Od chadžiji se očekávala větší poctivost, zbožnost a dobročinnost než od ostatních."

Bulhaři nemají tradiční aristokracii ani jazykové označení šlechtického původu, jako je např. ve francouzštinědenebo v němčině von. Chadži jim je nahrazovalo. Po roce 1989 se s otevřením hranic tradice chadžilaku obnovila. Dnešní zákony neumožňují automatickou změnu jména po cestě do Jeruzaléma, všechny cestovky však při ní zajišťují vydání „osvědčení“ o návštěvě svatých míst a získání titulu, stejně tak si jej lze obstarat individuálně na místě, pokud o něj stojíte. Obchodovat lze se vším, jak víme.

Vlastně mě nikdy nenapadlo zkusit se podepsat jako chadži Margarita. Asi bych si připadala jako postava z historického románu…