Na východě se přece něco děje

Kdyby „Boží mlýny“ zhruba před čtvrt stoletím zas jednou nezabraly naplno, neminuly by svět za čtyři roky grandiózní oslavy stého výročí VŘSR. Ale ono se přece jen na „petrohradský happening z roku 1917 a jak to bylo dál“ nezapomnělo. To bychom nebyli svědky neustálých porad historiků a pedagogů jak se znovu pokusit „lépe“ napsat učebnice o celém dvacátém století, zvláště o světové válce (té první), jejíž závěr se zvláště v Rusku osudově nepovedl.

V Moskvě u konzervativců, ale částečně i v oficiálních kruzích, vzbuzují značnou nelibost názory profesora Andreje Zubova, jehož skvělá dvoudílná kniha „Historie Ruska – XX. století“ – je už překládána v řadě zemí a máme se jí brzy dožít také u nás. (Ohlasy na tento sborník znamenitého kolektivu historika A. Zubova přicházejí na elektronickou adresu – rusiaxx@gmail.com).

Dějiny Ruska, 20. století
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Profesor Zubov se vyjádřil k novým trendům v Rusku po nedávných volbách, které měly řadu rovin. Od místních, oblastních až po vrcholné. Kdo nemá Rusko příliš v lásce, nešetřil kritikou nad výsledky. Hlavně nad tím, že „Kreml“ má stále moc dost pevně v rukou. Vždyť letos v létě, zvláště v elektronických médiích uvnitř Ruska, se objevily hory analýz dospívajících k závěru, že vláda musí padnout – a že stačí „zapískat na Bolotném náměstí“, aby se objevily proudy demonstrantů, které si dokáží vynutit změnu režimu.

Pravda je ale jiná. Lze skoro bez výhrad souhlasit s Andrejem Zubovem, že ruská společenská atmosféra se silně pragmatizuje. Jde o postupně sílící občanské aktivity, které si začínají vynucovat kontrolu nad tím, co dělají místní orgány moci v oblastech, které jsou pro běžné občany nejdůležitější. To jsou otázky bytové výstavby, fungování infrastruktury měst, zdravotnictví a školství atd.

Odnaučit papaláše aroganci není snadné nikde ve světě. Proto nelze neocenit stále častější zprávy o pádu korupčních politiků od Kaliningradu po Vladivostok. Místní tisk v oblastech už není tak krotký jako ještě před deseti lety. Zajímavé je, že se naučil opírat o internetové sociální sítě, které se staly významnou hybnou silou s mnoha organizačními prvky – hlavně v Petrohradě, Moskvě a ve velkých sibiřských městech.

Genadij Zjuganov na oslavách VŘSR
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Zato demonstrace k 7. listopadu (třeba v Jekatěrinburgu, Omsku, Murmansku), nárokující si stará komunistická hesla (typograficky dobře tištěná na transparentech), byla spíše k pobavení střední a mladší generace. Pokud Gennadij Zjuganov, šéf komunistů, programově vyhlásil znovu, že je nutné obnovit Sovětský svaz, je to – podle sociologa Smirnova – jako hlásat ze čtvrtohor návrat k třetihorám.

V minulých týdnech ruský Dálný východ zažil přírodní katastrofu. Mohutný veletok Amur, který se vylil z břehů, projevil strašnou sílu. Desítky tisíc lidí v řadě měst a městeček přišly o střechu nad hlavou. Ale boj o záchranu lidí i majetku bylo možné sledovat v přímém televizním vysílání.

Vzpomněl jsem si, jak kdysi v SSSR nastalo zemětřesení, které postihlo hlavní město Turkménie. V celém Ašchabádu zbyly jen dvě budovy – místní elektrárna a silo ústředního výboru Komunistické strany. Jinak to bylo město mrtvých. Mluvit se o tom nesmělo. Nikdo občanům největšího státu světa nemínil (či nesměl) vysvětlit důvod, proč ze soutěže Všesovětské fotbalové ligy náhle zmizel ašchabádský fotbalový tým. Zprávy o přírodních katastrofách byly tabu jako vše „negativní“. Nyní „průšvihové“ události jsou mezi těmi hlavními a mobilizují kritické společenské síly, které už nelze umlčet. Samozřejmě, že je to trend, který se „tam nahoře“ nemusí líbit a taky se nelíbí. Ale nelze se mu vyhnout.

Moskevský pochod proti přistěhovalcům
Zdroj: ČT24

Zvlášť bolavým problémem je „postsovětská imigrace“. Z Kavkazu a ze Střední Asie přijíždějí do Ruska, hlavně do velkých středisek (Moskva a Petrohrad jsou na prvním místě, ale oblasti Uralu a Sibiře se to týká stejně) desetitisíce těch, kteří hledají práci a obživu. S nimi se společně hrnou na sever, krytí v davu, obchodníci s drogami, zbraněmi a výbušninami, zlatem a drahými kameny (ne vždy pravými). Zároveň tedy i fanatici a náboženští radikálové, kteří chtějí situace využít. Trvalo dlouho, než ruská policie zjistila rafinované úkryty pro balíky drog, které obden vozily do Moskvy vlaky ze Střední Asie, z Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu a které při cestě přes Kazachstán tamní kontrola odhalit nedokázala nebo odhalit prostě nechtěla.

To se Rusku málo zamlouvá. Nejen oficiálnímu, ale i ruské veřejnosti. „Ti z Jihu“, kteří žijí v Rusku, jsou zásadně dvojí. První jsou až pohádkově bohatí a druzí jen živoří. Ale velká část Rusů je nemá ráda stejně. Dívá se na ně jako na „parazity nové doby“. A ti radikálnější ochotně berou na sebe roli pogromistických „rowdies“. Svět XXI. století zplodil dobrou půdu pro krvavé hrátky mnoha skupin a i celých organizací. V Rusku se tomu čelí těžko proto, že morálka vzkříšená v podobě zápovědí pravoslaví na to ani zdaleka nestačí. A tam, kde se najde velmi charismatický pop (viz v Irkutsku, Tversku či v Rostovu), se na služebníka božího najde i dobrý snajpr. Rusko není izolováno od světa. Všechny národnostní a náboženské výbuchy ve světě jsou tu sledovány zcela stejně jako v Evropě – a v tisku se jim věnuje ještě víc pozornosti než obdobným excesům na Západě.

Policejní zásah při protestu proti imigrantům
Zdroj: ČTK/AP

Pro mnohonárodnostní Rusko tu silně funguje „rezonanční efekt“. Čím blíž k Rusku, tím víc to irituje. Třeba předminulý týden vyděsily Ukrajinu na Krymu demonstrace Krymských Tatarů s hesly o samostatnosti. Sny některých pohlavárů Krymských Tatarů o Krymské Islámské Republice jsou podporovány ze Saudské Arábie i od jiných arabských kruhů. Pokud velmi jiskří vztahy mezi Moskvou a Kyjevem (teď hlavně při přetahování se o Ukrajinu mezi EU a Ruskem), pak islámská hrozba na Krymu rozčiluje vládu v Kyjevě i v Moskvě stejně.

Úsilí čínské vlády zkrotit stále nespokojenější mohamedány v Sinkiangu (v té obrovské oblasti čínského severozápadu, na který si ještě i ve čtyřicátých letech brousil zuby sám Stalin), je pozorně sledováno jak v moskevském Kremlu, tak na Sibiři a Dálném východě. Vzdorovitost vůči centrálním autoritám je sympatická i tamním Buddhistům a mnohým sektám. Do této oblasti hluboké vnitřní Asie v posledních letech vtrhlo doslova investorské cunami. Cunami zahraničních společností, těžících zatím jen malou část obrovského přírodního bohatství – od uranu přes zlato, stříbro, wolfram až po vzácné zeminy. Jsou tu projekty japonské, kanadské, americké, francouzské, jihokorejské a samozřejmě velmi rozmáchlé projekty čínské.

Ovšemže podnikatelské prostředí je jiné, než jaké dosud znal západní svět. Je nutné se přizpůsobit, což zahraniční investoři bez morálních skrupulí ochotně chápou – rádi „pustí chlup“. V souvislosti s tím se rodí nové klany a mafiáni, s nimi i situace, která po čase vyvolá imigrační vlnu. Třeba jako v případě Kyrgyzstánu, kde vysoko v horách kanadská společnost s obrovskými zisky těží zlato v oblasti, odkud pak odešly stovky domorodců – právě těch, kteří pak přišli za prací do Novgorodu a kde dochází k bitkám na nože s místními. Než nože bodnou, jsou slyšet argumenty: „Co tu chcete, když jste po roce 1991 vyhlašovali nezávislost? Vraťte se zas domů sklízet svůj opiový mák!“

A demonstrace občas pogromisticky končící – to je na nejeden románový námět.