Kočičí ráj je v Turecku

Jedním z členů naší rodiny je dvouletá kočka. Pro nás milovaný tvor, objektivně obyčejná žíhaná pouliční kočka, jakých v Ankaře běhají tisíce. Když jsme jí obstarávali doklady, potřebné k výjezdu ze země, úředníci se jejímu nevznešenému původu velmi divili. V Turecku je veterinářská péče zejména ve městech dost drahá, takže pokud si ji někdo může pro svého mazlíčka dovolit, je to majetnější člověk a pořídí si i zvíře podle svého postavení – tedy rasové.

Nemusíte mít ale kočku doma, abyste se o nějakou pravidelně a dobře starali. Porozhlédnete-li se po klidnějších uličkách Istanbulu, abych použila příklad celkem populární, zastaví se vaše oko se zalíbeným na nejedné vykrmené a spokojené macičce a hodně se jich s oblibou vyhřívá na kapotách nebo střechách zaparkovaných aut. Turci jsou ke kočkám pozorní, milí a mají je rádi. Jedna z legend o proroku Mohamedovi říká, že když uslyšel volání k modlitbě, raději uřízl rukáv svého pláště, než aby vyrušil kočku, která na něm spala. Také prý díky němu dopadají kočky na nohy, protože proroka jedna zachránila před hadem a on ji pohladil po hlavě. Kočky jsou na Blízkém východě považovány za čistá zvířata a tomu vděčí za svou oblibu. Jeden egyptský sultán v 13. století prý dokonce založil zahradu výhradně pro ně.

Kočky
Zdroj: ISIFA
Autor: Gerard Lacz/Rex Features

Dvůr osmanského sultána se také neobešel bez koček. Vládci sice měli většinou zálibu v těch větších a dravých, jako jsou leopardi a gepardi, které dováželi z Persie. Ale vzhledem k velkému počtu ptáků v paláci Topkapı by nebylo divu, kdyby se kolem něj také vyskytovalo hodně koček domácích. Ví se, že po přesunu do paláce Dolmabahçe u Bosporu dostal sultán kočky z východu. Dnes je známe jako polodlouhosrsté plemeno Turecká van, které je známo svými plaveckými schopnostmi. Bývají bílé s kresbou a barevnými fleky na hlavě a celobarevným ocasem, oči mají modré, jantarové nebo jedno modré a jedno jantarové. Hovoří-li však většina Turků o Vanské kočce (jméno je odvozeno od jezera Van na východě Turecka), má na mysli mohutnou bílou s jedním modrým a jedním světle jantarovým okem.

Svědectví o vztahu Osmanů nejen ke kočkám podal ve svých Příhodách i Václav Vratislav, svobodný pán z Mitrovic, už v 16. století: „Sou také v témž městě veliké zahrady zdmi obehnané, na kteréžto obyčejně kočky vskakují a se shromažďují, očekávajíce v jistejch hodinách, aby jim Turci tudy jdoucí almužnu, pokrmy a potravu jejich dávali, nebo v jistejch kuchyňkách se obzvláštní pokrmy od drštěk, plic, jater a kousků masa vaří a pekou a potomně ve čbeřích dva po městě nosí a Kedi et, kedi et, totiž: Kočičkám maso nebo potravu, křičí. Item nosí na ramenou kuchtík mnoho rožníčkův, na nichž pečené kousky masa, jater, slezin nastrčeno, a křičí, volá: Kiupek et, to jest: Psům maso, za nímž kopa, půl druhý psů chodí a na službu mu hledí. Tu Turci kupují a psům rozhazují, též kočkám na ty zdi házejí, nebo ti Turci pověrní a barbarští domnívají se, že obvzláštní milost u boha sobě zasluhují, když také nerozumným hovadům, totiž kočkám, psům, rybám, ptákům a jinejm živočichům almužny dávají. A protož za veliký hřích mají polapeného ptáka zabíti a snísti, nýbrž, jak sem toho nahoře dotekl, raději je penězi svými vykoupí a zase v předešlou svobodu, aby pryč uletěti mohli, vypouštějí. Házejí také rybám chléb do vody k jejich požívání; obyčej mají psům a kočkám, kteréž se každodenně na ulicích v jistém místě v určitý čas v houfích ssedávají, chléb, maso a jiné potravy rozdávati; a kočky jejich na zdech týchž zahrad, o nichž tuto mluvím, v hodinu Kusluku, jenž jest čas prostřední mezi vejchodem sluncem a polednem (…), svůj pozor mají a k tomu se shledávají; naschvále sme tam chodili a to spatřili a jejich zpěvu mrňaus revaus poslouchali a s smíchem velkým se na to, jak ony z těch domů vybíhají a se shromaždují, dívali a několikráte svýma očima na to hleděli, kterak turecské ženy a babičky, koupíc na rožníčku od těch kuchtíků aneb z obvzláštních obecných kuchyní, kteréž nedaleko od toho místa sou, kousky masa a vstrčíc na dlouhou žerd aneb kůl, těm kočkám na dotčených zdech podávali, brebcíce podlé toho nevím jaké turecské modlitby. Item nosí také syrové kousky masa na rožních, kteréž Turci koupivše, luňákům vzhůru házejí, kteří v nesčíslném počtu nad městem lítají. A žádnýmu jich stříleti a ubližovati nedají, pravíce, že jest to svatej pták, neb při času Mahometa, jejich proroka, když chrám v Medině městě stavěti začal, tehdy ti luňáci, čeho se nedostávalo k stavení, jako písek, kamení, vápno, vodu, dodávali a věrně jejich Mahometu stavěti pomáhali. Těm tehda, koupíce těch kousků masa, zhůru házejí, oni v houfích se sletí a tak nohami chytají. My také z kratochvíle sme jim to maso kupovali a tak rozhazovali, a jak jeden přes druhého to lapal a chytal, se dívali.“


Vztah Turků ke psům, zejména ve městech, je oproti tomu ke kočkám mnohem rozporuplnější. Každopádně nemá nic společného s naší pejskařskou tradicí, spíše naopak. V minulosti byli například z Istanbulu „deportováni“ na ostrovy v Marmarském moři. Dnes i samotná existence potulných smeček v tureckých ulicích svědčí o nezájmu. Málokdo psy krmí, jiné péče se většinou také nedočkají, o sterilizaci nemluvě. Lidé se jim zdálky vyhýbají a bojí se jich. Mnozí se obávají i těch domácích – když vás s nimi vidí, přejdou raději na protější chodník. Na druhou stranu není v majetnějších čtvrtích žádnou výjimkou potkat profesionální „venčiče“ s několika plně obsazenými vodítky, zejména v západních částech země. Turecko se ale také může pyšnit vlastním plemenem, sympatickým a silným pasteveckým psem Kangalem, který u některých kynologických organizací zatím stále čeká na uznání.

Ve velkých městech je obchodů se zvířaty hodně. Existují i celé ulice „zverimexů.“ Koupíte v nich rybičky, myši, morčata, ještěrky, ptáky všeho druhu (v centru Ankary běžně i kuřata, slepice, kachny, husy, krůty), kočky i psy. Někdy vám nabídnou i kotě zdarma – stejně jako si je můžete vybrat ve veterinárních ambulancích nebo klinikách. Útulků je málo a kampaně na jejich podporu či adopci opuštěných zvířat jsou sporadické.

Je to však stejné jako se vším v Turecku – víte-li jak a kde, najdete vše, co si zamanete. Kontroly a regulace sice existují, ale síla poptávky je vždy silnější. Naše Tlapka sice měla všechna očkování, vyšetření, čip i papíry, ale nakonec jediné, co na cestě někdo kontroloval, byla její letenka…