USA nevěří mně a já nevěřím Spojeným státům

Sešla se Loya Jirga – afghánští poslanci, které Kábulský rozhlas v předvečer jejich čtvrtečního zasedání označil za bolestné svědomí celé země. Mají schválit afghánsko-americkou dohodu, kterou velká většina z nich dosud neviděla. Bude o ní rozprava. Americké jednotky by měly v příštím roce odejít – ale tomu v zemi věří málokdo. Ve smlouvě, která probírá jejich status je řada článků, které Afghánci považují za ponižující. A nejen Afghánci, stejný názor na to mají i v Pákistánu a do značné míry v Indii.

Když tento dokument prezident Karzáí velkému shromáždění předložil, doprovodil to slovy: „Nevěřím Spojeným státům a USA nevěří mně.“ - Je to zajímavé prohlášení. V kontextu dalších slov si lze vybrat. Může to znamenat: „Proto, abychom nedůvěru překonali, uzavřeme tuto smlouvu.“ nebo: „Je čas, abychom uzavírali právě tuto smlouvu?“ Přitom afghánská vláda i prezident dobře znají mezinárodní stanoviska. Konzultací bylo mnoho – od konce září až dodnes. Přijetí smlouvy doporučuje nejen Evropa (EU), ale i Čína a Rusko. Pakistánské skřípání zubů nad celou situací v regionu bere Kábul jako zadržený dech svého východního souseda a něco jako „ano-ne“. Irán je vysloveně proti.

V obrovském sále, který snímaly televizní kamery al Džazíry, čínské a ještě několika dalších televizí, vládlo ticho. Karzáí patří k nejzkušenějším politikům své země. Loni v interview pro indická media si přisvojil titul „syn hor Hindúkuše, kterému krvácí srdce stejně jako jeho zemi po řadu generací.“ Jeho parlamentní projev může Západ překvapit nejednoznačností; ale jen ty, kteří neznají způsob, jak se tady takové úmluvy, smlouvy a dohody už celá století dělají. A že vždy ty nejlepší smlouvy byly nepsané - „na čestné slovo“. Trvaly většinou stejně dlouho (či stejně krátce) jako ty psané. Neměl snad už v dávných časech čínský generál Fu pravdu svou příslovečnou doktrínou, že dohody fungují jen po tu dobu, dokud na jedné straně nevznikne nová síla, schopná vytvořit jiné nové poměry? Nu, a do té doby ať se uzavírají smlouvy, vnitřně pevné či křehké – přesně podle momentálních okolností. Tak je to i dneska v Kábulu.

Příští rok v dubnu si mají Afghánci zvolit nového prezidenta. O vrcholný úřad má zájem tucet osobností. Všichni jsou to lidé, kteří mají silné zázemí ve své provincii, ale nikdo není a zřejmě v nynějším období ani nedokáže být (podle indického listu Deccan Herald) celoafghánsky zakotven.

Karzáí teď hraje svoji hru, a ačkoliv umí hodně rozzlobit protihráče při jednání s americkými delegacemi (byli to generálové, státní podtajemníci a párkrát i Hillary Clintonová) nejvíc mu záleží, aby byl jako „svůj“ patřičně vnímán desítkami nejvýznamnějších afghánských šejchů a warlordů a jejich synů z provincií. Bojuje proti názoru mnohých, že zemi prodal zámořským pánům. Nelze zapomínat, že se Afghánci naučili vnímat svou zem jako jablko sváru mezi Ruskem (a po více než půlstoletí SSSR) a Británií a posléze USA.

Teď, kdy globalizační éra rozdává jinak karty v celé Asii, kdy sílí Čína i Indie, Afghánci zjišťují, že čas hraje pro ně – a po desetiletích bojů nebudou pospíchat na konečné účtování. Prostě si počkají. Letošní úroda opia je obrovská – a místní bossové na ní vydělají víc, než co jim slibuje pomoc západního světa. Televizní záběry, že vojáci (místní i zahraniční) mačetami stínají makové hlavice, budí iluzi boje proti drogovým plantážníkům. Ale moc toho udělat nedokáží. Letošní sklizeň strašné drogy bude asi na210 000 hektarech. Hodně afghánských drogových emíru si na svých kontech v Kataru či přímo ve Švýcarsku připíše nejeden milion.

Karzáí svým výrokem o nedůvěře k USA možná dost zabodoval. Ztratit nemohl nic.