Svět podle Zdeňka Velíška (260)

V první půli listopadu zazněla z Bruselu, nejdříve z úst komisaře pro měnové a hospodářské záležitosti a zároveň viceprezidenta EK, Olli Rehna, a pak i z úst předsedy Evropské komise Josého Barrosa výstraha na adresu Německa. Výstraha kvůli tomu, že německý přebytek platební bilance překračuje šestiprocentní limit a tím i jedno z pravidel hospodaření v eurozóně - a to může podléhat i finanční sankci. Články některých českých novinářů hýřily výroky typu: „Bruselský pohled je velmi tupý a škodlivý“ neboť „Komu pomůže trestat úspěch“, případně „Ještě nikdy žádnému chuďasovi dlouhodobě nepomohlo, když sedřel z boháče kůži a vytvořil tím druhého chudáka“ a že tudíž „kritika německého exportu je velice nefér a nelogická“.

Objem a kvalita exportu nebyly terčem kritiky

Nefér a nelogické byly ty citované výroky. Vycházely z falešné premisy, že „Brusel“, tedy Evropská komise, chce brzdit či omezovat německý export, ale o to vůbec nešlo. Ti dva - Barroso a Rehn - nevyslovili nic, co by se dalo takto interpretovat. Co bylo podstatou věci a čeho chtěli funkcionáři Evropské komise dosáhnout, jsem se pokusil říci ve dvou minutách svého obrazového komentáře v Horizontu 22.11. na ČT24. Nebudu se k tomu podrobněji vracet, jen trochu rozvedu větu, která v odvysílaném komentáři vyjadřovala, co ostatní státy eurozóny a potažmo Evropská komise od Německa chtěly: „Všichni okolo doufali, že se v Německu zvýší platy a kupní síla Němců posílí import. Spoléhali také na to, že německý průmysl zvýší své investice a pomůže nastartovat růst v průmyslu v celé Evropě a hlavně v eurozóně.“

To přání, aby Angela Merkelová využila přebytků v platební bilanci a zvýšila právě těmito penězi kupní sílu Němců, se často opodstatňuje poukazem na to, že německá zaměstnanost (spolu s rakouskou zdaleka nejvyšší v EU!) byla dosažena do jisté míry i praxí částečného zaměstnávání (práce na částečný úvazek a na dobu určitou), a tedy i nízkých, dokonce až velmi nízkých mezd. Podle francouzského deníku Le Monde (25. 11. 2013) Německo také věnuje na investice o čtvrtinu méně svého HDP než v průměru ostatní státy EU. O to tedy šlo, a o tom také už v té chvíli, kdy na to začaly upozorňovat Spojené státy, MMF a EK, běžela diskuse mezi CDU a SPD v rámci jejich jednání o sestavení velké koalice a o orientaci případného vládního programu. 

Německá reakce není zcela odmítavá

Všechno dohromady to přineslo konkrétní výsledek: Angela Merkelová vyjádřila svůj souhlas se zavedením minimální mzdy. To je právě v souvislosti se široce používaným systémem práce na částečný úvazek a na dobu určitou významný krok v hospodářské, ale hlavně sociální politice Německa. Kdyby ho - na základě současné prosperity vytvořené pozitivní platební bilancí německého exportu - přijala podnikatelská sféra, mohlo by takové opatření aspoň částečně splnit očekávání zemí eurozóny a Evropské komise: mohlo by zvýšit kupní sílu a prospět tak zpětně i snahám o větší dynamiku německé ekonomiky a o živější německý import, což jsou faktory, na nichž jistou měrou závisejí ostatní evropské ekonomiky (například i česká; ta dokonce značně).

Ilustrační foto
Zdroj: ČTK/Xinhua
Autor: Zhang Fan

Soudě podle oněch několika citovaných komentářů z českých médií o tuposti a škodlivosti tlaku na Německo, hádám, že reakcí na mé předchozí řádky by asi u nás doma bylo (nebo bude), že je to přece výhradně věcí Němců samotných, aby si rozhodli, jakou chtějí hospodářskou politiku. Nevyvracel bych to. I když potřeba součinnosti ekonomik spojených společnou měnou a jejich vzájemná závislost by mě k tomu asi daly dost argumentů. Důležitější je, že tu potřebu součinnosti ekonomik spojených společnou měnou uznává, a to po celou dobu dluhové krize zemí eurozóny, sama německá vláda. Svědčí o tom její soustavná vůdčí úloha v nápravě důsledků zadluženosti některých členských států eurozóny. Německá vláda kvůli ní neměla doma na růžích ustláno. Teď ale přestává být dosavadní způsob snahy německé vlády o zachování stability eura (tedy zásadní účast na záchranných balíčcích) jediným možným způsobem. Stává se dokonce kontraproduktivním. Přichází období subtilnějších podpor a účinnější součinnosti. Možná právě v té podobě, jakou od Německa očekávali ti, kteří poukázali na nevyužitost německého přebytku pro stabilizaci eurozóny a eura. A ani teď nebude německá reakce, jejíž pozitivní charakter už napovídá rozhodnutí o zavedení minimální mzdy, pouhým gestem vůči „těm druhým, těm potřebným“, ale logickým krokem k upevnění vlastní hospodářské a politické rovnováhy Německa. 

Ještě si dovolím přidat graf, který přímo nesouvisí s tématem předchozího komentáře, ale vypovídá hodně o rozdílech, které přetrvávají v zaměstnaneckých příjmech členských zemí Evropské unie.

Jestliže teď Německo uzákoní minimální mzdu, zbude už v EU jen šest zemí bez této sociální páky. Komentář francouzského Le Mondu, odkud graf pochází, říká, že minimální mzdu nemají zavedenou především země, kde se dává dostatečný prostor kolektivnímu vyjednávání, tedy jinak řečeno, kde je mzdová politika víc pod kontrolou sociálních partnerů. Rozdíly ve výši minimální mzdy mezi jednotlivými státy EU dosvědčují, že sjednocující se Evropa bude mít s vyrovnáváním sociálních podmínek mezi občany svých členských zemí ještě hodně starostí. Proč ale vůbec o nějaké vyrovnávání v tolika různých oblastech a na celém teritoriu EU usilovat? Protože bez něho nebude dobře fungovat nejen eurozóna, ale ani společný evropský trh (který i předchozí česká vláda uznávala za pozitivní výdobytek Unie). Ostatně – jen abychom si to ujasnili – strukturální fond a kohezní fond EU (česky fond soudržnosti) slouží právě tomuto cíli.