Před pětadvaceti lety režim cukl… a následoval sešup

10. prosince 1988 komunistická strana a vláda na okamžik ucukla ze svých zásad: kdo proti nám protestuje, dostane výprask, sprchu z vodních děl a následné represe v podobě problémů v zaměstnání nebo ve škole. Dodržování svobody slova a shromažďování sice českoslovenští komunisté v Helsinkách v roce 1975 pateticky a s velkou slávou podepsali, ovšem pak se drželi svého oblíbeného hesla: „sliby se slibují, blázni se radují“. Zatočili s každým, kdo se podle toho jejich „lidskoprávního“ závazku začal chovat. Signatáři na dnešní dobu vcelku nevinného a mírumilovného manifestu Charta 77 by mohli vyprávět. A přece přišla chvíle, kdy jednostranná rudá dynastie povolila.

Kdo zná Škroupovo náměstí na Žižkově, ví, že je to kulatý rynek nedaleko Biĺakovy jehly – televizního vysílače. Ústí do něj čtyři poměrně úzké ulice. Tam se konalo úřady povolené shromáždění, jehož se účastnilo kolem tří tisícovek lidí. Když jste znali metody a důvěryhodnost tehdejšího komunistického aparátu, dokázali jste si představit, jak snadné by bylo uzavřít náměstíčko kordóny policistů, případně posílených o zpravidla ránychtivé milicionáře, to všechno opřít o ocelové obrněné transportéry… co by pak následovalo, byl by masakr. Myslím, že to napadlo leckoho z těch, kdož tehdy na Škroupově náměstí stáli.

Demonstrace na Škroupově náměstí
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Strana a vláda ovšem pro ten den 10. prosince 1988 - mimochodem zvaného Den lidských práv - cukla ze svých „zásad“, že „škoda rány, která padne vedle“, a že třídnímu nepříteli se může slíbit všechno s vědomím, že sliby takové svoloči se nemusejí dodržovat. Stala se věc nebývalá: demonstrace byla povolena a také ponechána v klidu po celý svůj průběh. Nepočítáme-li tedy estébácké kamery a fotoaparáty v mnoha oknech a hloupé výzvy provokatérů: „Pojďte je z těch oken vyhodit!“. Na to padla jedna vtipná odpověď: „Milý pane, my jsme tady kvůli svobodě! Tak ať si ti pánové svobodně natáčejí!“

Václav Havel zahájil demonstraci na Śkroupově náměstí takhle: „Vážení přátelé, když jsem byl před třemi týdny, podobně jako mnoho mých přátel, na cele v Ruzyni, uvažoval jsem o různých věcech, například o tom, zda tam nezůstanu natrvalo. Kdyby mi tam někdo byl řekl, že za tři týdny budu snídat s francouzským prezidentem a den nato vystoupím na nezakázané manifestaci, myslel bych si, že žertuje. Což ale vůbec nezname­ná, že za pár hodin nemohu být opět na cele v Ruzy­ni. Proč ale o tom teď mluvím: zdá se, že žijeme v napínavé, pozoruhodné, ba řekl bych přímo dra­matické době, v době plné protikladů. Na jedné straně státní moc zesiluje perzekuce všech svobodně se projevujících občanů, zavírá, stříká ze svých stříkaček, na druhé straně se společnost začíná zbavovat břemene strachu a lidé se stále méně bojí veřejně projevit své pravé smýšlení.“

Demonstrace na Škroupově náměstí
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Tyto věty vlastně shrnují vše, co by se dalo říci o tom, proč vlastně „Škroupák“ byl. Ano, Jakeš a jeho družina přitvrzovali v represích, ovšem stávali se stále izolovanějšími. Svět už na ně hleděl jako na podivný skansen starého neudržitelného buranského nesmyslu. Ztratili podporu moskevského poručníka. Z ničeho nic doopravdy začala platit Brežněvova zákeřná, podlá a prolhaná slova z prosince 1967: „Eto vaše dělo!“; a českoslovenští vládnoucí komunisté zjistili, že si s tím svým „dílem“, se svou „věcí“ – národem, zemí, lidem, občanem, jak chcete - neumějí poradit. Že se jim stále víc vymyká z rukou. Bezmocněji a bezmocněji si uvědomovali to, co pak velmi přesně vyjádřil sám Jakeš: že jsou jakýmisi „kůly v plotě“.

Francouzský prezident Francois Mitterand přijal tehdy pozvání našich papalášů, ne ale proto, aby je trochu vysvobodil z jejich tragikomického osamění, jak doufali, ale dozajista také, ne-li především, i kvůli podmínce, kterou si dal: během jeho návštěvy nebudou občané této země nijak perzekuováni pro své názory a postoje. A nesešel se pouze s oficiální československou „reprezentací“, ale naprosto rovnocenně i s občanskou elitou - představiteli disentu - 9. prosince 1988 při snídani na francouzském velvyslanectví.

Demonstrace na Škroupově náměstí
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Na další den svolaly Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, České děti, Hnutí za občanskou svobodu a Nezávislé mírové sdružení demonstraci. Původně představitelé a vyjednavači těchto skupin žádali, aby akce byla povolena na Václavském náměstí, toho se však úřady zalekly. Na konci byl Žižkov a náměstíčko pojmenované po skladateli české hymny. Tu shromáždění zazpívala Marta Kubišová.

Komunisté, zahnaní ve své opuštěnosti do kouta, na okamžik cukli, ale brzo začali dokazovat, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Přesto, že setkání na Škroupově náměstí povolili, následně je označili za protizákonné a protisocialistické. Za dva dny už Rudé právo hřímalo, že „řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu a požadovali osvobození údajných politických vězňů“. Také sám generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš kritizoval tyto „pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat“.   

Členové předlistopadové opozice
Zdroj: ČTK
Autor: Kateřina Šulová

A v lednovém „Palachově týdnu“ 1989 už opět nastal zaběhnutý střet: na jedné straně bití demonstranti, na straně druhé bijící a kriminalizující moc. Václav Havel a několik dalších disidentů byli uvězněni. Dodejme větu z Havlova projevu na Škroupově náměstí: „Zatím tedy nevíme, zda možnost sejít se aspoň zde, je podanou rukou a počátkem skutečného dia­logu, anebo nikoliv.“ O pár dní později se ukázalo, že dialog s komunistickou mocí nebyl možný, ona ho totiž nebyla schopna. Zvyklá po desetiletí jenom poroučet, nařizovat a trestat, nenaučila se naslouchat a vnímat druhého. To neumí žádná diktatura. Ani „diktatura proletariátu“, paradoxně tvořená lidmi, kteří nikdy nepracovali. 

Jenomže „zbytek společnosti“ už cítil vánek, vítr, ba vichřici svobody. Jak pokračovala výše uvedená Havlova slova ze Škroupova náměstí: „Ale čím se to stane, záleží do jisté míry opět na nás samotných.“ Občané se ozvali, Vzniká petice za propuštění Václava Havla, kterou nepodpisují již jenom notoricky známí stateční, ale i někteří z tzv. šedé zóny. V dubnu osmdesátého devátého roku manifest za Havlovu svobodu signovalo přes tři tisíce lidí. Havel byl nakonec propuštěn. Jako by se naplnila další část jeho projevu z 10. prosince 1988 coby proroctví: „Což znovu výmluvně potvrzuje, že nelze čekat jen na dary shora, ale že je třeba si svá práva prosazovat.“ 

Kolem čvrt na devět začal postupující kordon policistů od Národního divadla prostor zúžovat. Přibližně 10 000 demonstrantů bylo uzavřeno mezi dvěma kordony.
Zdroj: ČTK
Autor: Hroch Pavel

Prohlubující se eroze komunistické moci a šířící se občanská nespokojenost i aktivita a rostoucí odvaha lidí v mnoha akcích i peticích, včetně Několika vět, neustále přibližovaly 17. listopad 1989. Ostatně i toho dne byla povolena studentská demonstrace. Jako by byl ten rok orámován dvěma povolenými shromážděními. Při tom prvním režim malinko cukl, aby před světem tak trochu vypadal, při tom druhém se zhroutil. Mezi tím to byl jenom jeho sešup. Byť doprovázený střídavě surovými a trapnými extempore hroutícího se systému. Ovšem současně také stále sílícím a šířícím se (byť nepovoleným) odporem vůči němu.