Svět podle Zdeňka Velíška (261)

Evropa a my v ní: 2013/2014
Naše země je už pěkně dlouho „v přerodu“. Prakticky od kampaně k prezidentským volbám. Tedy přes rok. Je to hodně dlouhá doba strávená „na křižovatce“. A co se evropské politiky týká, pořád ještě jsme nikam nevykročili. Ale už teď by měla politická garnitura, která utvoří příští vládu, vzít na vědomí, že svět kolem nás a hlavně náš kontinent nepřestal být v pohybu.

Rozpad eurozóny je zažehnán
Evropská unie prodělala během letošního roku celkem významný vývoj. Jen v kostce: Odvrátila – už téměř úplně – nebezpečí rozpadu eurozóny a bankrotu jeho zadlužených členských zemí. A učinila dvě opatření, která by měla zamezit opakování podobných krizí: dohodla se o zavedení jednotného bankovního dohledu a na prosincovém summitu už také konečně o ustavení bankovní unie. Po loni dohodnutém fiskálním paktu jsou to další systémové kroky k naplnění maastrichtské dohody o hospodářské a měnové unii.

Trocha historie v této chvíli neuškodí: Maastrichtská smlouva o hospodářské a měnové unii byla podepsána hodně dávno: v r. 1992(!). Do konce století pak vznikla unie měnová (zavedením eura), ale teprve teď(!) se na obzoru rýsuje realizace té druhé části maastrichtských dohod: unie hospodářská. Její nezbytnost prokázala krize, z níž se Evropa vzpamatovává za cenu, kterou si mohla ušetřit, kdyby s hospodářskou unií nebyla čekala dvě desetiletí. Za tu dobu se navíc EU rozrostla na osmadvacet velice různorodých států, a za těchto nových podmínek je jakýkoli krok k integraci mnohem nesnadnější než v momentě, kdy pouhých dvanáct států podepisovalo Maastrichtskou dohodu. Na druhé straně je za těchto mnohem složitějších podmínek každý učiněný krok o to větším úspěchem. Světově unikátním úspěchem, protože evropský sjednocovací proces nemá nikde jinde obdoby. Nesklízí ale poslední dobou žádný velký obdiv u veřejnosti  zemí, které se ho účastní.

Maastrichtská mmlouva o založení EU
Zdroj: ISIFA/EPA
Autor: Marcel van Hoorn

Za všechno nemůže evropské sjednocování
Nezvládnutá, stále stejně vysoká nezaměstnanost a klesající konkurenceschopnost evropských ekonomik na globalizovaném trhu vyvolávají v národních komunitách stále četnější projevy antievropanství. Tento trend, který je oproti předchozímu roku znepokojivou charakteristikou roku 2013, je třeba zastavit. Kdyby už EU měla dozvuky krize za sebou a prokazatelně se vracela k prosperitě, začaly by antievropské a xenofobní projevy možná rychle slábnout. Ale k tomu je ještě daleko, takže evropským lídrům a proevropským politikům v členských státech nezbývá než dělat svou práci: přesvědčovat veřejnost (zejména teď před evropskými volbami), že za stagnaci ekonomické a sociální úrovně Evropy nemůže její sjednocování, ale spíš fakt, že evropský ekonomický a civilizační model dosáhl zřejmě svého historického vrcholu a nezvládá situaci, ve které mu globalizace vytváří nové a mocné konkurenty. Politici by měli umět přesvědčit, že sjednocování a v jeho rámci integrace, je naopak jedinou zbraní, která z Evropy může udělat sílu schopnou té konkurenci čelit.

Dnes už mohou obraz Evropy vylepšit konstatováním, že na přelomu let 2013-2014 už EU nestojí na křižovatce, na kterou ji postavila světová finanční krize a hned nato evropská dluhová krize. EU už zase dělá – aspoň v záležitostech eurozóny – první nadějné kroky na cestě, kterou jí vytýčila Maastrichtská smlouva. (Viz jejich výčet ve druhém odstavci).

Bohuslav Sobotka s koaliční smlouvou
Zdroj: ČTK
Autor: Roman Vondrouš

Na pozvolný rozjezd evropského vlaku by měla nějak reagovat evropská politika České republiky. Ale to se stále ještě neděje. Koaliční smlouva, která se zřejmě stane základem chování příští české vlády v EU, věnuje postoji ČR k problematice evropské integrace (tedy konkrétněji: postoji ČR ke společné měně a k opatřením na upevnění eurozóny) pouze tyto čtyři řádky: „Budeme efektivně využívat ekonomických možností členství v EU a budeme připravovat ČR ke vstupu do eurozóny, včetně posouzení připojení k příslušným institucionálním krokům (smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, bankovní unie)“. (Citováno z textu koaliční smlouvy uveřejněného v iDNES.cz). Z této jediné věty se podle mě nedá zřetelně vyčíst, že nová vláda nějak výrazně změní postoj, který k evropské integraci měla ta předchozí. A ten byl značně zdrženlivý se sklonem k britskému odmítání integrace. Obávám se, že těm vládám členských zemí Unie, které – stejně jako kdysi ta česká – na evropský projekt vsadily, ale na rozdíl od ní na sebe berou rizika jeho realizace, se takový přístup bude zdát oportunistický.

Do eurozóny vstupuje právě teď Lotyšsko a zvyšuje tím počet zemí platících eurem na osmnáct. Teď už z osmadvaceti, protože k devíti členským státům zůstávajícím mimo eurozónu přibylo Chorvatsko. Čtyři z nich euro nepřijímají z nutnosti, ne z váhavosti. Rumunsko, Bulharsko, Litva a nově Chorvatsko nesplňují předpoklady na výměnu vlastní měny za evropskou. (Litva přitom zřejmě přijme euro už v r. 2015).

Vlajka EU nad Pražským hradem
Zdroj: ISIFA

Zvláštní případ: Česko
Česko je specifický případ: za premiéra Petra Nečase a prezidenta Václava Klause se spíš dalo označit za zemí, která – jak říká francouzské úsloví „vláčí nohy za sebou“, jinak řečeno: českým vládám se nechce do eurozóny, ani netouží po větší kompaktnosti evropského celku. Česká republika byla přitom státem, který poměrně dobře – lépe, než řada jiných s delším členstvím v EU – přečkala jak světovou finanční krizi, tak také evropskou dluhovou krizi: Chapeau! Klobouk dolů! Ale tím spíš bych očekával, že když se nástupce Václava Klause v prezidentském úřadě národu i Evropě představil jako eurofederalista (i když také jako odpůrce „eurostátu“), začne se rezervovaná pozice České republiky vůči reformním krokům EU nějak viditelněji měnit, že ČR se začne posunovat z periferie EU k jejímu jádru. Zatím se to neděje a ani v prezidentově vánočním bilancování volebních slibů krom symbolického umístění evropské vlajky na Hradě zmíněn žádný posun ČR směrem k jádru EU nebyl. Přitom Česká republika a česká veřejnost nemohou ve vlastním zájmu zůstávat indiferentní k faktu, že Evropská unie (zejména však eurozóna) se dál mění, dál se posunuje k institucionální kompaktnosti a k takovému stupni soudržnosti, který evropským zemím a jejich národům dává lepší vyhlídky na zachování demokracie, prosperity, sociální spravedlnosti a kulturní úrovně, než jakou jim poskytuje izolovanost jedněch od druhých nebo dokonce nepřátelství jedněch vůči druhým, tak jak to bývalo po staletí v historii Evropy.

Nejde jen o materiální prosperitu, ale také o civilizační hodnoty. To si přece sami uvědomujeme! Tím silněji, čím citelněji se vytrácejí z české současnosti. Evropská legislativa je dnes možná jejich lepším garantem než naše děravé zákony. (Tady bych se opravil a připomněl prezidentovu zmínku o evropských souvislostech potřeby českého služebního zákona ve vánočním projevu.) Ale i když zůstaneme jen u ekonomických kritérií, měli bychom si připomenout, že akcie se kupují, když jsou „dole“. Když se rozhodneme pro aktivní účast na evropském integračním procesu teprve tehdy, až ty současné integrační kroky, podnikané těmi druhými, promění eurozónu v lépe fungující, lépe prosperující ale také kompaktnější celek, nemusíme se už setkat s ochotou přibírat na palubu ty, kteří si chtěli „počkat“, až společný podnik začne být rentabilní. Krom toho se může stát, že splnit podmínky přijetí do silného evropského jádra bude v té době vyžadovat podobně zdlouhavý proces, jako byla přístupová jednání do EU. Mezi dnešními lídry EU jsou i tací, co by model pevného jádra a odstrkované periférie Evropy uvítali a stále se ho pokoušejí vracet na jednací stůl. Není tedy prozřetelné omezovat českou politiku vůči současným reformním krokům EU na pouhé „posuzování“ těch kroků tak, jak o tom mluví koaliční smlouva.