Plácejme se méně po ramenou!

Říká se, že na konci roku člověk bilancuje. Rozhodl jsem se toto bilancování věnovat ani ne tak sobě jako české společnosti. Poněkud netradičně k tomu použiji kombinaci svého osobního pohledu na stav české arabistiky a zážitek z jedné vietnamské vánoční oslavy.

V řadách samozvané elity
Česká arabistika na mne vždy činila dojem uzavřeného elitního klubu, který se odebral do dobrovolného exilu a na místo grantů, výměnných pobytů a spolupráce s prestižními zahraničními univerzitami čerpá svůj lesk a prestiž z dob dávno minulých, přičemž se svou pasivitou a exkluzivností obratně vyhýbá volání doby. Zatímco veřejné mínění opakovaně žije otázkami muslimské imigrace do Evropy a soužití islámu s českou a evropskou kulturou, arabistika mlčí. Když se Blízký východ otřásal v základech během arabského jara, v místnostech Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK se dál klidně usazoval prach a jeho vedení pokračovalo ve své činnosti v zajetých kolejích. A tvářilo se, že toto mlčení je způsobeno jakousi mediální cenzurou a konkurencí oborů, jako je politologie, bezpečnostní studia či mezinárodní vztahy.

Když jsem se během těch několika uplynulých a pro Blízký východ velmi pohnutých let na hodinách arabistiky opakovaně na pár minut omluvil, abych živě vystoupil v rozhlase, připadal jsem si jako cizorodý element. Občas to bylo až nepatřičné, když se má tvář objevila na televizní obrazovce jen pár vteřin po výstupu slovutného profesora a byla tak kladena na jednu úroveň bez ohledu na nerovný poměr zkušeností a erudice nasbírané během akademické kariéry. Jindy jsem byl zas jediný, kdo byl do médií ochoten něco říci a nést svou kůži na krk. Student…

S ubíhajícími roky jsem si však uvědomil, že moji spolužáci, respektive ti z nich, kteří vedle studia arabistiky nestudovali ještě další školu, mají velmi špatné vyhlídky na uplatnění. Neznali fungování EU, NATO či OSN, neměli přehled o nejnovějších dějinách Blízkého východu, natož světa, nikdy se neučili nic o Izraeli, terorismu či současných mezinárodních vztazích. Až na naprosté výjimky neabsolvovali výměnný pobyt na některé prestižní univerzitě v zahraničí, neznali metodologii humanitních věd a neuměli si proto ani správně položit výzkumnou otázku a napsat na ni diplomovou práci. Možná i proto z nějakých 25 lidí na začátku ročníku dostudovali obor po 5 letech jenom dva, dalších sedm již přes rok své studium s nejistým koncem prodlužuje…

Básnické prozření
Ač takto nepřipraveni na konkurenci na pracovním trhu, uměli však tito studenti, včetně mne, některé staroarabské básně. Bylo nám vštěpováno, jak je to důležité a nezbytné, jak tím oslníme své arabské protějšky. A pak přišel moment prozření. Na podzim tohoto roku jsem šel po nádvoří Pražského hradu s jedním Libyjcem, který, ač mladší o 10 měsíců než já, byl v kanceláři premiéra zodpovědný za reformu bezpečnostního sektoru v Libyi. Ve volných chvílích mezi svým jinak nabitým programem se přehraboval v diáři a bez sebemenší známky namyšlenosti v něm rovnal schůzky s ministry a plánoval přerozdělování žoldu mezi ty méně divoké milice, jež dnes chaoticky „vládnou“ Libyi. To chladné dopoledne jsem se ho zeptal, zda umí nějakou arabskou báseň. Veterán libyjské občanské války se usmál od ucha k uchu a řekl, že ne. Další mýtus zbořen, nepotřebná školní látka zapomenuta. Na to, abyste se mohli snažit zabránit krveprolití v poválečné společnosti, totiž nepotřebujete umět recitovat maqámu. Perfektní angličtina, skromnost, organizační schopnosti a umění zacházet se zbraní se hodí stokrát více.

Nechceme „být při tom“
Českým studentům arabistiky je často vtloukáno do hlavy, že jsou jakousi elitou. Možná v bezpečí českého akademického světa ano, ale venku je to jen mýtus. Za svůj krátký život jsem se setkal s Čechy, kteří vystudovali prestižní školy v zahraničí a – ač nepřijati do tohoto „klubu“ – mají násobně více zkušeností, umu a vůle realizovat projekty, na které se nikdo z českých arabistů v životě nezmohl. Nechlubí se, nevyvyšují se a přeci jsou české společnosti i světu užiteční, zatímco po českých arabistech často není vidu ani slechu.

Ilustrační foto
Zdroj: ISIFA
Autor: EPA/STR

Na jednu stranu by se dalo říci, že je to o lidech, o pohodlnosti stárnoucích arabistů, o nostalgii po starých časech, o zoufalé snaze udržet si romantizující představy o světě, který dávno minul. Na druhou stranu je to však o systémovém selhání celé české společnosti, nejen školství. Jedná se o neschopnost a neochotu ČR stát se součástí globalizovaného světa a nezůstat jen pouhým konzumentem jeho výdobytků a obětí jeho nešvarů. My, Češi, nemáme dnes chuť „být při tom“. Nemáme chuť mít prestižní obor, který dokáže být konkurencí alespoň na evropské úrovni a jehož muži a ženy se nebudou bát projevit vlastní názor. Nemáme vůli vynikat, nemáme odvahu obstát. Myslím, že i to hraje roli v aktuálním tlaku na zrušení skutečně prestižních a fungujících oborů japanologie a egyptologie na Filosofické fakultě UK.

Globalizace po vietnamsku
S velkou dávkou štěstí jsem se před Vánoci dostal na vietnamskou vánoční oslavu v pražské tržnici SAPA. Fascinován jsem sledoval záplavu barev, živé hudby a bohatého menu, která nám byla ve společnosti asi 200 Vietnamců servírována. Na pódiu se střídala vystoupení nejmenší generace s proslovy důležitých lidí z řad vietnamské komunity a verše vlasteneckých básní se mísily s výkřiky pobíhajícího Santa Klause, který organizoval tamní vietnamskou omladinu směsicí českých a vietnamských povelů. A tehdy jsem měl druhý letošní moment prozření. Stalo se tak, když se na pódium vydrápala malinká Vietnamka, jejíž vzrůst a věk jen podtrhovaly mohutné brýle, a jala se vietnamskému obecenstvu sebejistě zpívat vánoční koledu v němčině…

Tehdy jsem si o to bolestněji uvědomil, že na rozdíl od zbytku české společnosti má vietnamská komunita chuť a energii „být při tom“. Zatímco se „praví čeští arabisté“ budou nadále ujišťovat a poplácávat po ramenou, jakou jsou elitou, šinkansen globalizujícího se světa jim opět ujede o několik světelných let dál. Jsem přesvědčen, že Vietnamci se do něj odváží nastoupit, zatímco Češi se budou dívat, jak jim jezdí pod okny a stěžovat si, že dělá hluk „a vůbec“…

Přestaňme se ujišťovat
Možná jsem píchl do vosího hnízda, ale to není podstatné. Podstatné je nebát se a říkat některé věci přímo. Ne kvůli bezobsažné provokaci, ale kvůli probuzení těch, kdo nechtějí vstát. Naše země, přes všechny řeči o středu a srdci Evropy, leží na intelektuální a mocenské periferii vyspělého světa. Zápecnictví a hraní si na rádoby elitu to nezmění. Pojďme se příští rok o něco méně poplácávat a ujišťovat se o tom, že Ukrajina je na tom ještě hůř. Připusťme si vlastní lenost a přijměme odpovědnost za to, že po vstupu do EU jsme přestali „Evropu dohánět“, zastavili se a zkřížili ruce na prsou. Když toto neuděláme, když „nebudeme při tom“, svět s námi dříve či později zatočí. Nebude nás potřebovat, protože my mu už nebudeme mít co nabídnout.

I ve Španělsku si může člověk připadat jako v Maroku.
Zdroj: ČT24
Autor: Alžběta Vejvodová

P.S.
Poměrům na české arabistice se trefně věnoval na konci textu v sekci P.S. blog arabisty Zdeňka Müllera.