Polská politika Ukrajincům rozumí

Když se polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski na svém twitterovém účtu vysmál lídrovi národně-konzervativní opozice Jarosławovi Kaczyńskému za jeho cestu do demonstrujícího Kyjeva, bylo z toho pozdvižení. Jiná média naopak kritizovala Kaczyńského za setkání s představiteli strany Svoboda, která se netají obdivem k volyňskému vyvražďování Poláků za druhé světové války.

Ukrajina je tradičním cílem polské východní politiky a těší se její trvalé pozornosti, jakož i pozornosti mediální. Vztahy obou národů jsou úzce propletené a ani po vilniuském summitu, na kterém se oproti očekávání nepodařilo s Ukrajinou podepsat asociační dohodu s EU, Polsko svého souseda neopustí.

Ačkoli se ihned po listopadovém summitu rozhořel v Polsku spor mezi koalicí a opozicí o to, kdo pro Ukrajince udělal více (a kdo méně), na podpoře evropských aspirací Ukrajiny se ve Varšavě shodnou všichni důležití aktéři. Polsko bylo první zemí, která v roce 1991 nezávislou Ukrajinu uznala a mediační misi před vilniuským summitem vedli bývalý předseda Evropského parlamentu Pat Cox a bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski. V českém prostředí se kolem této polské podpory objevila různá zjednodušení: podle některých Polsko prostřednictvím projektu Východního partnerství ukájí své imperiální touhy, podle jiných jde čistě o ekonomický kalkul a Polsko chce na obchodních dohodách s Ukrajinou vydělat. Vše je ale trochu složitější.

Pat Cox, Martin Schulz a Aleksander Kwaśniewski
Zdroj: ČTK/DPA
Autor: Wiktor Dabkowski

Nezávislou Ukrajinu chtěl už jeden z otců moderního polského národa maršál Piłsudski, který s tímto cílem neváhal zaútočit proti bolševickému Rusku. Jeho snem byla konfederace východoevropských národů, která by byla hrází proti ruským imperiálním ambicím. Válku však nevyhrál a hranice rozdělila Ukrajince na dvacet let mezi Polsko a Sovětský svaz.

Polsko se v meziválečném období stalo mnohonárodnostním státem bez federativního uspořádání. Mnozí Ukrajinci vzpomínají na polonizaci a mnozí Poláci se na Ukrajince dívali jako na nevděčníky, kteří si ochrany před Stalinovými zvěrstvy nevážili. Vzhledem k volyňské řeži řízené za války ukrajinskými nacionalisty proti Polákům či poválečného přesídlování Ukrajinců v Polsku málokdo čekal mezi oběma národy přátelské vztahy.

Polská vlajka
Zdroj: Isifa/Rex Features
Autor: RESO

Když se Polsko muselo po válce vzdát svých východních území ve prospěch Sovětského svazu, emigrantská komunita dlouho odmítala toto jaltské uspořádání východní Evropy přijmout. Až významní polští intelektuálové Jerzy Giedroyc a Juliusz Mieroszewski formulovali v 70. letech v exilu zahraničněpolitickou koncepci pro nezávislé Polsko. Podle ní je základem polské suverenity nezávislá Ukrajina, Bělorusko a Litva. Tento přístup nakonec akceptovalo jak hnutí Solidarita, které jej také aktivně v 80. letech prosazovalo, tak kupodivu postkomunisti, včetně Kwaśniewského – tedy politika, který později na Ukrajině vyjednával smír mezi vládou a opozicí během oranžové revoluce a v minulých měsících vedl misi za propuštění bývalé premiérky Tymošenkové.

Polský zájem o Ukrajinu tedy není ani imperiální labutí písní ani hospodářským kalkulem. Ostatně ukrajinské hutnictví i potravinářství je pro polské podniky spíš ohrožením než volným trhem vhodným k ovládnutí. Poláci nad Ukrajinou přemýšlejí strategicky, dlouhodobě a geopoliticky. Východní partnerství a asociační dohoda je nástrojem, nikoli cílem.