Kde Írán končí, Čína začíná

Ve světě, kde síla a moc nejsou jen o tom, jak se věci mají, ale i jak se zdají být, je práce s „dojmologií“ na poli vojenských kapacit nástrojem, jak zvýšit mezinárodněpolitický vliv u zemí, které by jinak nad svými soupeři v řadě ohledů zaostávaly o několik koňských délek.

Ve svém minulém příspěvku jsem se rozepsal na téma čínského dronního programu včetně jeho tužeb a ambicí. Dnes bych se rád podíval na jeho propagandistickou dimenzi a srovnal ji s přístupem Íránu a postojem USA, které čínskému dronnímu programu rozhodně mlčky nepřihlíží.

Propagace přes photoshop

Írán je, byl a bude blízkovýchodní mocností. Slovo blízkovýchodní coby přídavné jméno vztahující se k světovému regionu je však zde třeba podtrhnout. Na víc než status regionální velmoci totiž Írán nemá kapacity. Kdyby měl, byl by schopen dotáhnout konflikt v Sýrii pro režim k vítěznému konci a nikoliv jen patu a jeho vliv v sousedním Iráku by byl výrazně vyšší. Jeho asymetrické způsoby boje, například podpora libanonského šíitského hnutí Hizballáh, mají za cíl v mezinárodní aréně pozice spíše držet než rozšiřovat, a ukazují tak limity jeho mocenského potenciálu. Omezená podpora konvenčních vojenských schopností má u Íránu i pragmatický podtext. Režim totiž více věří svým revolučním gardám než jednotkám pravidelné armády a přidělování finančních prostředků tomu odpovídá.

Bezpilotní letoun Titan Aerospace Solara
Zdroj: Titan Aerospace

Nedostatek konvenčních obranných kapacit Íránu včetně nízké schopnosti projekce síly za hranice má dopady i na úrovni propagandy, která se soustředí na klam a předstírání v oblasti vojenského hardwaru. Na vyvolání mediálního zájmu a s tím spojeného neklidu neinformovaných laiků to totiž postačuje. V případě létajících robotů je vhodným příkladem kauza „íránského“ drona, který se neukázal být novou vyspělou zbraní, nýbrž jednoduše retušovanou kopií fotografie drona japonského. Sebevědomá velmoc by toto neměla zapotřebí.

Začít tam, kde jiní končí

Čína je oproti tomu jinou váhovou kategorií. Sice podobně jako Írán využívá asymetrické strategie pro měření sil se silnějšími USA, avšak její záměry, jak se koneckonců čím dál častěji objevuje v médiích, mají i velmi ambiciózní expanzivní povahu. Míra důrazu vkládaná čínským vedením do rozvoje domácího dronního programu má v sobě sice také asymetrický prvek, protože levné čínské drony se mohou jednou stát protivníkem amerických letadlových lodí, na jejichž tuzemský ekvivalent se Čína nezmůže. Vedle tohoto asymetrického vybalancovávání je zde však i velmocenská dimenze, protože přáním Číny je po okopírování všeho, co mohou v oblasti dronů nabídnout jiní, pokračovat ve vývoji létajících robotů dál po vlastní ose. To vše na teritoriu vojenské vědy a výzkumu, které je stále relativně neprozkoumané, nepůsobí na něm zatím tolik hráčů a jeho význam ve srovnání s jinými oblastmi válčení může dále růst. Je v tom ukryta i notná dávka pragmatismu, neboť místo aby se Čína zdržovala rozvojem námořnictva schopného nasazení v hlubokých vodách a snažila se zde dohnat USA, může tento krok přeskočit a zaměřit se na perspektivní zbraně zítřka.

Bezpilotní letoun
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Kirsty Wigglesworth

Na rozdíl od některých jiných zbraňových systémů má Čína v případě dronů šanci USA dohnat a předehnat, protože ani její konkurent zde nemá tak dlouhou tradici a zkušenosti. Čína to ví a místo trapné propagandy s falešným dronem à la Írán se soustředí na zdůrazňování údajně neagresivní povahy své zahraniční a obranné politiky a svými drony se přitom ve světě příliš nechlubí, přičemž touto zdrženlivostí vhodně přilévá olej do ohně nejrůznějším spekulacím o tom, co všechno má ještě v šuplíku. Tato hra na holubičí povahu a vývojářské tajnůstkářství pak nachází nečekaného spojence v podobě amerických ozbrojených sil, které si zveličováním čínské hrozby snaží zajistit politickou a tedy i finanční podporu u vládnoucích elit. Oběma protivníkům se zde proto čínská rafinovanost na rozdíl od íránského křiklounství vzájemně vyplatí. Dronů nad Pacifikem proto v budoucnu pouze přibude.