Završená asanace Ústí nad Labem

Poslyšte příběh o tom, co se v posledních letech děje v téměř stotisícovém městě na severu Čech. Je to příběh zejména smutný. O tom, jakým způsobem se ryzí patriot dostane do fáze, ve které své milované město znenávidí. Také o tom, jak mohou političtí představitelé onoho města zcela ztratit jakékoliv morální zábrany, dále o bezbřehé lhostejnosti obyvatel, vykořeněnosti celého kraje a o tom, jak v Ústí nad Labem přestala existovat jak minulost, tak i budoucnost. A nakonec se dostaneme k Činohernímu studiu.

Těžko hledat kořeny všech problémů města, poměrně lehko lze ale odhadnout, kdy začalo jeho novodobé plundrování. Mnichovskou dohodou před téměř 76 lety. Pak přišlo připojení k nacistické říši, válečné události, nálety, které srovnaly se zemí pětinu centra. A odsun původního obyvatelstva, během kterého odešlo z regionu přes 50 000 lidí. Prostor zaplnili osídlenci z Československa, ale také Rumunska nebo Sovětského svazu. Letité kulturní a sociální vazby byly definitivně zpřetrhány a začala devastace města takové úrovně, že se jí spojenecké bomby nemohly ani vzdáleně rovnat.

Centrum Ústí nad Labem v roce 1980 - v době vrcholících plošných demolic
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Zavoral

Prakticky celá poválečná doba je příběhem absolutního nezájmu o historické hodnoty města. Již v šedesátých letech začaly plošné demolice městského centra. Úmyslně zchátralé bloky budov postupně nahrazovaly brutalistní betonové monolity bez jakéhokoliv respektu k místu. Na terasách v okolí města vznikala rozsáhlá panelová sídliště, kam stěhovali původní obyvatele obcí zničených těžbou. S centrem města se příliš nepočítalo, v horizontu desítek let se mělo stát díky těžkému průmyslu a poloze v údolí Labe prakticky neobyvatelným. Zrušila se tramvajová doprava, kterou až na sklonku osmdesátých let nahradily trolejbusy.

Vlaječky upozorňující na smog v Ústí nad Labem v první polovině 90. let
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Zavoral

Revoluce, očekávání, krátké období optimismu, raná devadesátá léta mého mládí. V říjnu padla žlutá mlha, která odešla na konci dubna. Ikarusy a nové trolejbusy vozily po většinu roku na svém čele žluté či červené vlaječky, to podle toho, jak znečištěné ovzduší zrovna bylo. Na centrálním Mírovém náměstí, vyasfaltované ploše, jejíž jedna strana byla v sedmdesátých letech vybourána, aby bylo vidět na nově vzniklé budovy KNV a MěNV, svítila tabule s aktuální imisní situací. Nicméně těžba v okolí města skončila, přišly mohutné investice do odsíření elektráren, Krušné hory se začaly ozdravovat. Najednou zmizely mlhy, vlaječky i tabule na náměstí. Začalo se hovořit o obnově centra města.

Větruše v centru Ústí a její hotelová dostavba s horní stanicí lanovky
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Zavoral

Kdo by nebyl optimistický? Ústí nad Labem to mělo těžké, ale měl jsem ho rád. Úchvatně položené do rokle Labe, obklopené Českým středohořím, Krušnými horami a Labskými pískovci. Pro mě stále nejkrásnější kout naší země. S přáteli jsme chodili na výlety, na hokej – a samozřejmě do Činoheráku. V té době se začaly dostavovat proluky v centru města, pamatující ještě nálety i plošné asanace. Že už byla chobotnice roztažená a pevně přisátá na rozpočet, nejprve ani vidět nebylo. Zpočátku varovaly jen maličkosti. Neexistovaly architektonické soutěže, zakázky plnily stále tytéž firmy. A politici se stěhovali do prominentní čtvrti za městem.

Plošné demolice v centru Ústí na konci 80. let
Zdroj: usti-nl.zeleni.cz

Už ani nevím, kdy se to zlomilo. Ale najednou jsem žil ve městě, kde kostel v samém centru obklopilo ze tří stran zrůdně obrovské obchodní centrum, politici si stavěli pomníky v předražených nefunkčních parcích, v absurdní lanovce na výletní zámeček Větruše, kterou zprznila hotelová dostavba firmy dříve napojené na nynějšího primátora. Ve městě nefunguje jediný vrcholový sport, nefunguje řádně městská doprava, údržba komunikací. Městští policajti obírají obyvatele za směšné přestupky, ale bezpečnostní situace se nezlepšuje, naopak. Ústečané prostě vědí, že do některých čtvrtí se večer nechodí, do některých se nechodí ani přes den a na některých trolejbusových linkách se jezdí pouze v přední části vozu.

A tak se městští zastupitelé rozhodli zničit i to poslední, co městu dělalo pozitivní reklamu: Činoherní studio. Divadlo se značkou a tradicí. Divadlo, které bylo posledním nositelem kultury ve lhostejností prožraném městě. Když si pročtete celý vývoj kauzy, zjistíte, že nešlo o nic jiného než o pomstu těm zpupným divadelníkům. Zastupitelé díky neuvěřitelné snůšce lží a demagogie dokázali položit desetiletí tradice, téměř zázrak existující na jinak zmrtvělém severu. Poslední dějství v podobě jednání zastupitelstva bylo smutnou fraškou. Magistrát hlídala policie, radní si během jednání libovali v obstrukcích, ale nakonec se jim to podařilo. Činoherní studio v současné formě končí.

Výsledky hlasování zastupitelstva o faktickém konci ČS v nynější podobě
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Zavoral

A mně zřejmě definitivně skončilo mládí se svým idealismem a vírou, že to v Ústí nad Labem snad jednou bude lepší. Nebude. Už tomu nevěřím. Město se utopilo ve své lhostejnosti a morálním bahně. Popsal bych další stohy papírů, ale nemá to smyslu – ti, kteří nechtějí naslouchat, naslouchat nebudou.

Na závěr jeden argument ústeckého radního Pavla Dlouhého z rozhovoru pro Radiožurnál, kde vysvětloval, proč by raději podporoval jiný druh divadla. Je natolik absurdní, že snad ani nepotřebuje komentář: „Většina Ústečanů dnes říká, že do této budovy a do tohoto divadla již víckrát nevkročí, protože je tam polili kýblem a hlavní hrdinka sádru, kterou jí lili do úst, posléze vyzvracela na první řadu. Oni si zkrátka toto divadlo nepřejí.“

Již se necítím být Ústečanem.