Nečekaný náboj pomníku sovětů

Objeví-li se ve veřejném prostoru zpráva, že bylo třeba ze sociální sítě něco stáhnout na žádost někoho, komu to tam vadilo, hned ji začnou média přebírat. Vyslovenou otázkou je většinou, kdo, proč a zda odůvodněně zásah požadoval; a týká se toho i většina komentářů. Dalším je obvykle nevyslovená skutečnost, že jde o zásah do svobody komunikace, že je to v rámci té které sítě (většinou Facebooku), která jinak slibuje svobodu necenzurovaného projevu – nebo to od ní uživatelé očekávají.

V minulých dnech to bylo stažení fotky z titulní stránky Euronews na FB. Fotky s památníkem sovětské armády v bulharské Sofii, částečně přemalovaného ukrajinskými národními barvami. Není to jeho proměna první ani poslední. Tak jako kdysi v Praze na Smíchově chviličku stál narůžovo natřený sovětský tank, tak v poměrně nedávné době začali v Sofii měnit barvy i vytesaní vojíni armády bývalého Velkého bratra. Na rozdíl od pražského tanku je však vždy jen omyjí a nechají připravené čelit dalším proměnám.

Památník Rudé armády v Sofii
Zdroj: ČT24
Autor: Margarita Troševa

Památník stojí v samotném srdci hlavního města, u Orlího mostu a Sofijské univerzity, co by kamenem dohodil od velkého stadionu, parlamentu, Akademie věd, katedrály Alexandra Něvského, Národní knihovny, Patriarchátu bulharské pravoslavné církve, pár minut pěšky od Národního divadla, prezidenta, vlády, hlavních dopravních tepen města. Odhalen byl v roce 1954, deset let poté, co pro Bulharsko skočila válka, po komunistickém převratu. Sestává z několika částí, nejvyšší je 37 metrů vysoký sloup s postavou sovětského vojáka mezi bulharským dělníkem a bulharskou vesničankou. Zahrnuje několik plastických výjevů, z nichž jeden – ten s rudoarmějci – je obrácen k jedné z nejfrekventovanějších tříd Sofie. Po změně režimu na přelomu 80. a 90. let začaly nekončící diskuse, rozhodnutí, demonstrace – všechny pro či proti setrvání památníku na stejném místě či vůbec jeho zachování. Bez výsledku.

V létě 2011 začal památník sovětské armády čas od času plnit funkci, kterou nikdo z jeho obránců nečekal – funkci občansky aktivní. Symbolika pomníku byla zrecyklována, zkomplikována a povýšena. Neodkazuje jen na památku již neexistující armády, která podle časově omezené historiografie doby jistého politického režimu byla zázračnou osvoboditelkou a zachránkyní bulharského národa. Stal se základem pro další vrstvy vnímání světového i národního dění. Během necelých tří let se tak památník hned několikrát dostal z všedního stavu banálního přehlížení na stránky zahraničních médií.

Poprvé se figury sovětských vojáků proměnily v globálně známé postavy – Santa Clause, klauna Ronalda z MacDonaldu, Supermana, Jockera a Robina (z Batmana), Masky ze stejnojmenného filmu apod. Sovětské a americké v jednom. Spojení protipólů – propagandou zprofanovaného obrazu z minulosti a marketingem zpopularizovaných fiktivních postav současné popkultury. Mají hodně společného – byly nebo jsou systematicky vtloukány do hlavy miliónům lidí, kteří to často přijímají nekriticky a pasivně.

Památník Rudé armády v Sofii v červnu 2011
Zdroj: ČT24
Autor: Margarita Troševa

Únor 2012. Světem cloumala kauza dohody ACTA. Sovětští vojáci dostali masky známé jako symbol skupiny Anonymous. V době všudypřítomné cenzury povinnou úctou a vděčností zahrnované tváře byly překryty maskami těch, kteří se novodobé cenzuře postavili. Kdysi byla mezinárodní i politicky motivovaná. Nyní také mezinárodní, dobrými úmysly způsobená dohoda mohla dláždit cestu do cenzurního pekla.

Památník Rudé armády v Sofii v únoru 2012
Zdroj: ČT24
Autor: Margarita Troševa

Srpen 2012. Po odsouzení členek skupiny Pussy Riot dostali v Sofii sovětští vojáci barevné kukly. Na protest proti porušování lidských práv v zemi, která bývala srdcem impéria, kde zítra znamenalo včera a která i právě díky své armádě, zvěčněné památníkem, porušování lidských práv úspěšně rozšířila do pěkné hromádky zemí.

Únor 2013. Den památky obětí komunismu v Bulharsku. Vojíni, za jejichž pomoci byl nastolen režim, který je má na svědomí, zazářili bulharskými národními barvami – bílou, zelenou a červenou. Možná proto, že oběti komunismu zákonitě nebyly jen oběťmi Sovětů, ale převážně těch, kteří Sověty ochotně poslouchali, sloužili jim a byli kolikrát papežštější než papež (nebo spíše sovětštější než sovět).

Památník Rudé armády v Sofii v srpnu 2013
Zdroj: ČT24
Autor: Margarita Troševa

21. srpen 2013. Památník se probouzí do letního rána celý růžový – skoro škoda, že na něm není aspoň jeden pořádný tank, aby byla iluze dokonalá. Nápisy: Bulharsko se omlouvá (česky i bulharsky), Praha ´68, Tak se omluvte! – Omluva za spolupráci. Omluva za Bulhary a snad i za Velkého bratra, když on sám to nikdy neuměl.

23. února 2014. Další barevné probuzení, modro-žluté: Sláva Ukrajině! Vyjádření solidarity se zemí, tvrdě bojující o své právo obrátit se k Evropě a vymanit se z vlivu hlavní následnické země SSSR. Kdo ví, třeba byl voják z plastiky původně Ukrajinec? A znovu je to o tom, kdo má skutečné máslo na hlavě, kdo stojí na špatné straně a kdo má odvahu bojovat za svou svobodu.

Památník Rudé armády v Sofii v únoru 2014
Zdroj: ČT24
Autor: Margarita Troševa

Za dva a půl roku pět barevných senzací v centru Sofie. Pět kauz či dokonce dramat, na kterých se podílí něco z dědictví Rudé armády. Pět případů, kdy jsou vzpomínka a dědictví podrobeny kritice, morálně zpochybněny – a zároveň je vyjádřen postoj k postsovětským a postkomunistickým jevům, podpora svobody občanské, svobody umění, svobody vybrat si vlastní cestu a rozhodovat sám o sobě.

Ať už ruská diplomacie protestuje, nebo ne, ať se lidé přou, jde-li o zneuctění památníku, či nikoli, zatím to vždy dopadlo tak, že byl celkem rychle zajištěn a umyt a rozruch postupně ztichl – i proto, že Bulharsko musí řešit podstatnější problémy. Je ale úžasné, jaký náboj může takový starý a zastaralý památník mít, vezmou-li ho do parády lidé, kteří se jen tak s něčím nesmíří a nebojí se to dát najevo – třeba barvami. Je to působivější, zapamatovatelnější a údernější než jakékoli diskuse, skupinkové demonstrace, diplomatické nóty. Ani na ten Facebook se to nemusí dostat – a přesto vždycky dostane.

Co bude příště? Možná uvidíme za půl roku.