Oddělení Krymu od Ukrajiny není hotovou věcí

Současná ukrajinská krize obrátila pozornost ke krymskému poloostrovu, o kterém bylo v poslední době napsáno množství textů. Často se bohužel jedná o velmi zjednodušující pohled nebo nepříliš přesné analogie (například s rokem 1968 v Československu). Současné krize kolem Krymu je ale třeba hodnotit střízlivěji.

Rozhodně není jasné, že se Krym oddělí od Ukrajiny a připojí k Ruské federaci tak, jak o tom
v poslední době mnozí mluví. Pokud již dojde k oddělení Krymu od Ukrajiny, pak spíše ve formě „nezávislého“ státu, podobně jako Podněstří. Takový Krym by ale musel být zcela závislý na Rusku, neboť precedens z poloviny 90. let jasně ukazuje, že samotná Ukrajina je schopná si s krymským separatismem bez větších problémů poradit.

Tehdy skutečně separatismus dramaticky hrozil. V roce 1994 dokonce proběhla volba prezidenta Krymu a celý poloostrov tehdy směřoval k podněsterskému scénáři. Nicméně již
v následujícím roce byla krize bez větších konfliktů zažehnána a Autonomní republika Krym získala svůj současný status. V tomto kontextu je zajímavé, že dosud všechny krymské odstředivé tendence, i když pochopitelně stále přítomné, byly nadále roztříštěné a nikdy se neprojevily větší silou. A i právě proto je přinejmenším podezřelé, že právě teď, celých dvacet let po volbě prezidenta Krymu, se separatistické hnutí „zázračně“ sjednotilo. 

Jedním z častých témat poslední doby je i hodnocení předání tehdejší Krymské oblasti Ukrajině v roce 1954, které provedl Nikita Chruščov k 300. výročí tzv. Perejeslavské rady, která byla tradičně chápána jako sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Z tehdejšího pohledu se jednalo o prostou výměnu území v rámci SSSR a nikdo pochopitelně nemohl předvídat, kolik problémů spojených s Krymem bude muset nezávislá Ukrajina řešit. Jedním z nich je problém Krymských Tatarů (původní populace Krymu), kteří byli v roce 1944 kolektivně obviněni z kolaborace s Němci, masově vysídleni především do střední Asie a do své vlasti se začali vracet teprve na konci 80. let. 

Zakuklení ozbrojenci na krymských ulicích
Zdroj: ČT24

Situace samotné Autonomní republiky Krym je tedy víceméně jasná. V době rozpadu Sovětského svazu byla součástí Ukrajiny a jako taková s ní jednoznačně tvoří jeden celek. Ostatně i geografická logika tomuto uspořádání jednoznačně nahrává. Stačí pohled na mapu,
aby bylo jasné, že Krym přirozeně navazuje právě na Ukrajinu a nikoliv Rusko. Také veškerá infrastruktura je propojená s Ukrajinou a oddělení by pro Krym znamenalo přinejmenším velké komplikace (celý poloostrov je například zcela závislý na dodávkách pitné vody z Ukrajiny). Krym jako takový je samostatně zcela neživotaschopný. 

Výrazně složitější situace je s městem Sevastopol, které bylo v sovětském období jakožto
významná vojenská základna tzv. uzavřeným městem a tudíž nebylo administrativní
součástí Krymské oblasti, která byla předána Ukrajině. Z hlediska legitimity je tedy ukrajinský nárok na Sevastopol přinejmenším komplikovaný a k Ukrajině se připojil „pouze“ proto, že byl považován za logickou součást Krymu. I proto se v 90. letech objevilo hnutí, které chtělo od Ukrajiny samotný Sevastopol oddělit.

Vojenské hlídky u přístavu v Sevastopolu
Zdroj: ČTK/AP

Klíčovým faktem v současné situaci je to, že kdyby nedošlo k intervenci třetí síly, tedy Ruské
federace, tak by jakékoliv snahy na oddělení od Ukrajiny neměly žádnou šanci. Dostatečně velké množství populace Krymu se dnes již identifikuje s Ukrajinou. Jsou to především místní Ukrajinci, kteří tvoří cca třetinu populace poloostrova, a Krymští Tataři, kterých je zhruba 15 %. Ti vždy zastávali jednoznačně proukrajinské pozice. Podle mých vlastních zkušeností
nemá s Ukrajinou po více než dvaceti letech nezávislosti zásadní problém ani mnoho místních Rusů. Ostatně i referendum o nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 dopadlo na Krymu i přes těsný výsledek kladně. Vzhledem k závislosti Krymu na zbytku Ukrajiny a komplikacím, které by odtržení přineslo (například slabá turistická sezona, na níž je mnoho místních závislých), lze pochybovat, že se bude rozhodující většina obyvatel Krymu chtít připojit k Rusku. 

I samo Rusko se ocitá ve značně schizofrenní situaci. Ukrajinské jednotky se nedaly vyprovokovat a Rusům nedaly záminku rozpoutat větší operaci. Ostatně Rusové na Krymu oficiálně nemají mimo černomořské flotily žádné jiné jednotky (i když je jasné, že
ukrajinské vojenské základny blokují ruští vojáci, formálně nejsou nijak označeni) a nevyužili tedy možnost vyslat na Krym armádu, tak jak to schválila ruská Rada federace. Zároveň i sám Viktor Janukovyč, kterého Rusové oficiálně uznávají za ukrajinského prezidenta, na tiskové konferenci v Rostovu na Donu prohlásil, že Krym je neoddělitelnou součástí Ukrajiny.

Nejpravděpodobnější tedy je, že Rusům jde (i vzhledem k mizivému ekonomickému potenciálu Krymu a jeho dnes již malé strategické hodnotě) především o to, aby Ukrajině oddělením Krymu zabránili přibližovat se směrem k EU. Ruská intervence ale nicméně paradoxně vede ke zcela opačnému efektu.