Válka o Krym je v plném proudu. Sice bez obětí na životech, přesto velmi brutální. A předem připravená. Ruské jednotky vtrhly na poloostrov před necelými dvěma týdny, v ovládnutí Krymu jim ale kromě střelných zbraní a vzdušné, námořní i pozemní blokády poloostrova pomáhá i mediální masáž a zcela neobjektivní a jednostranné zpravodajství, které má zajistit dostatek hlasů v referendu o připojení k Ruské federaci.
Putinovy krymské šaty
Morální vítězové
„Jsem Krymčan. Tady jsem se narodil a žiju, stejně jako moje rodina. Nechápu, jak mohu být okupantem,“ odpovídá velitel motorizovaného praporu ukrajinské armády ve městě Bachčisaraj. Mimochodem etnický Rus. Krymský parlament totiž před týdnem odsouhlasil připojení k Ruské federaci, a to s okamžitou platností. Za jediné „zákonné“ či „regulérní“ jednotky označil ty ruské, zatímco z příslušníků ozbrojených sil Ukrajiny se stali okupanti.
Velící důstojník takové označení odmítl, zároveň byl rozhodnut postavit se jakékoli agresi. Když ale právě na jeho útvar Rusové nakonec vtrhli a začali pálit z automatických zbraní, nikdo z jeho podřízených, mezi nimiž byli nejen Rusové, ale také Ukrajinci či krymští Tataři, se nebránil. Ruské invazní jednotky se přitom s největší pravděpodobnost právě snaží ozbrojený střet vyvolat a rozpoutat tak konflikt, který by je ospravedlňoval k postupu dále na Ukrajinu.
Proruské jednotky na Krymu
Všechny zbraně vojáků sloužících na ukrajinských základnách ale do této chvíle zůstaly němé. A to je dobře. Rusové sice zabírají jednu základnu za druhou, letišti v Belbeku počínaje a útvary protiraketové obrany konče, ale morálními vítězi jsou příslušníci ukrajinských ozbrojených sil.
Mimozemšťané
Všude je vidět desítky vojenských vozidel, těžkou techniku, vrtulníky, letouny a vojáky. Rusové jsou na Krymu všudypřítomní, přesto, jak tvrdí prezident Putin, tam prý nejsou. Už při mém příjezdu na poloostrov, o den a půl později, než tam dorazili příslušníci ruských ozbrojených sil, kvůli jejichž invazi byl také můj let odložen na druhý den (invazní jednotky byly z ruské pevniny přepraveny letecky), jsem je spatřil v ulicích správního střediska Simferopolu. V zelených maskáčových uniformách, se samopaly či lehkými kulomety v rukou. Jejich tváře však zakrývaly masky a nikde neměli ani identifikační znaky, stejně tak chyběly i na vojenských vozidlech. Ruští obyvatelé Simferopolu i dalších měst však měli jasno: „To jsou ruští vojáci, přijeli nás chránit,“ říkali svorně.
Mnozí také vojáky zdravili, auta na jejich počest troubila a objevovaly se první ruské vlajky. V médiích se ale stále často objevovalo v souvislosti s těmito po zuby ozbrojenými vojáky označení „neznámí ozbrojenci“. Ostatně i ruští představitelé nejprve přiznali, že o jejich vojenskou pomoc dopisem požádal svržený ukrajinský prezident Janukovyč.
Ruská hra na kličkovanou na mezinárodní scéně však pokračovala. Zatímco další a další tisíce ruských vojáků byly přesouvány na Krym, Moskva začala tvrdit, že to nejsou příslušníci ozbrojených sil Ruské federace, ale členové krymské domobrany. Lež jako věž, chtělo by se zvolat. Nic takového totiž není možné, domobranu v krymských městech tvoří jen desítky, resp. stovky místních, kteří začali hlídkovat před vládními budovami a základnami ukrajinské armády. Spolu s velmi aktivními a zdálky jasně rozpoznatelnými kozáky. Kde by vzali tolik výzbroje, vojenských automobilů, lehkých i těžkých zbraní?
Před budovou krymského regionálního parlamentu
I proto se na Krymu vtipkuje o tom, že jde o mimozemšťany, protože vlastně tisíce těchto vojáků odnikud z pozemského světa nepřijely. Tedy jak tvrdí ruský prezident Putin a jeho věrní. Na druhé straně se ale přesně v tomto duchu změnily i odpovědi etnických Rusů žijících na poloostrově. Dnes, přesně v duchu ruské propagandy, už totiž říkají, že to ruští vojáci nejsou.
Propaganda, sestra války
Na jedné straně obřího billboardu je vyobrazený Krym natřený nahnědo, uprostřed s velkým, hákovým křížem. Napravo pak poloostrov v jasných a svítivých ruských barvách, tedy bílé, modré a červené. Boj o výsledky referenda je v plném proudu, stoupenci připojení k Rusku používají všechny prostředky, aby obyvatele poloostrova přesvědčili.
A tak je od rána do večera varují před ukrajinskými fašisty, kteří na Majdanu v Kyjevě svrhli vládu prezidenta Janukovyče a teď se chystají pochodovat na Krym a podrobit si tamní lid. Dalším z jejich oblíbených varování jsou, vedle nacistů, také Banderovci. Jak říkají, modly většiny západních Ukrajinců. Z éteru také zní dokola obehrávaná písnička o tom, že se některým radikálům ozbrojeným střelnými zbraněmi a žiletkami podařilo dostat až do Simferopolu nebo Bachčisaraje, kde mimochodem žije početná komunita krymských Tatarů, ostře odmítajících připojení Krymu k Rusku. Tyto „zločince“ ale členové domobrany údajně zadrželi.
Podporovatelé ukrajinské vlády čtou noviny
Ukrajinské televizní stanice byly také po vyhlášení krymského parlamentu o připojení k Rusku okamžitě odpojeny, resp. místo nich začaly vysílat kanály ruské televize. A vymývání mozků začalo. Po týdnu jednostranné masáže, kdy se obyvatelé poloostrova dozvídali mj. o velmi těžkém životě na Západě, v zemích Evropské unie, jak mi jedna žena doslova řekla, „života v žumpě, ve které skončí i Ukrajina“, musely se názory mnohých logicky změnit.
Ti z etnických Rusů, kteří ještě před týdnem tvrdili, že chtějí „jen“ plnou autonomii v rámci Ukrajiny, nyní říkají, že jedinou možností je stát se součástí Ruska. To jim zajistí klid a blahobyt. Propagandistická válka je tak možná ještě nelítostnější než přepadání ukrajinských základen. A Rusové jí ovládají skvěle.
Etničtí Rusové tvoří 58 % obyvatel poloostrova, takže nebylo zcela jisté, zda by referendum dopadlo pro krymské radikály i pro Moskvu dobře. Ba naopak, jakýkoli předem připravený scénář by jeho autoři jen těžko realizovali bez podpory většiny obyvatel. A není pochyb, že podrobný plán měli dopředu připravený. A nejen proto, že se v ulicích Simferopolu po rozhodnutí parlamentu o připojení k Rusku objevily okamžitě malé dívenky s košíky plnými ruských vlaječek, které rozdávaly. S největší pravděpodobností se Krym po šedesáti letech vrátí do náruče Moskvy, obavy demokratického světa však panují o celou Ukrajinu, hlavně její východní část.