Rovnováha vesmíru a lesní pramen

Když všechno běží dobře, ozývá se z nádrže ve svahu za chatou pravidelné zurčení vody. To k nám z hlubin lesa proudí snad půl kilometru dlouhým hadicovodem samospádem a zadarmo naše všespásná voda. Chatu jsme tak už koupili a s naším sousedem, s nímž tento zázrak sdílíme, jej udržujeme funkční. Někde na konci tohoto zázraku, hluboko v lese ve skalní průrvě, kam ani ptáci a laně nechodí pít pod javorový kmen a kde popadané kmeny akátů tvoří neproniknutelnou džungli, do níž světlo slunce nikdy nezabloudí, tam hluboko v nitru země prýští náš pramen.

Vždy znovu a znovu žasnu, jak ten nepatrný lesní pramen svou nekonečnou prýštivostí dokáže naplnit naši několikahektolitrovou nádrž a myslím na to, co mi řekl dr. Čurda, když jsem připravoval seriál Zpět k pramenům – pramen, to je přírodní anomálie a anomáliemi se Česká geologická služba nezabývá.

A pak se to jednoho dne stane. Ten hadicový zázrak přírody a trigonometrie přestane fungovat a zurčení vody v nádrži za chatou utichne. Je to jako když se vám zastaví srdce. Trvá to vteřinu a už zvedám hlavu od klávesnice. Cítím, že se něco děje. Buď byla narušena rovnováha vesmíru, nebo k nám přestala přitékat voda. To druhé je horší! To pak nezbývá, než vstát od počítače, natáhnout holínky a vyrazit podél hadicovodu do nitra hory ku prameni.

Oblouk kamenného můstku
Zdroj: ČT24
Autor: Bedřich Ludvík

Co se tam asi stalo? Co mě tam asi potká, říkám si, když kráčím lesní cestou vzhůru. Pak stanu před skalní průrvou na můstku, který ji překračuje. Zírám do průrvy a naslouchám, jestli se alespoň z ní neozývá vzdálené zurčení vody. Je to místo, kde není útulno, ani když slunce vypálí do okolní krajiny svůj cejch. Skalní průrva je vždy vlhká a kluzká.

Nic neslyším.

Je třeba sebrat odvahu, seskočit z můstku (kdo ho tady vlastně postavil, hluboko v lese, vysoko ve svahu nad Vltavou, s vzorovým obloukem seskládaným z opracovaných kamenů, nechápu.) do koryta potoka a vydat se proti směru toku. Korytem místo vody „tečou“ hadice. Skály kolem odráží zvuk kamenů pod mýma nohama. Chodím sem nerad sám. Jít k prameni je něco jako jít do záhrobí. Jít k prameni je něco jako vstupovat do svatyně. Nedivil bych se, kdyby mě za nohu chytil některý ze skalních skřetů, kterých je tu jistě nepočítaně. Chce to odvahu a odhodlání.

Po pár krocích dojdu k prvnímu „prameni“. Kovový sud s otvorem nahoře. Přes otvor sítko, do něhož z kovové roury, zaústěné po toku potoka, padá voda. U dna sudu je vývod s hadicí odvádějící vodu do údolí. Tahle "vodárna" patří chataři B. Vše má pečlivě smontováno a udržováno tak, jako svou chatu a pozemek.

Pramen vody vtéká do plastového barelu
Zdroj: ČT24
Autor: Bedřich Ludvík

Stoupám výš. Náš „pramen“ je malý bílý plastový barel. Vše neudržováno, ponecháno malebnému, přirozenému chátrání. Tak, jako naše chata. I do našeho barelu přitéká vrchem kovovou rourou voda z potoka. Proč tedy dolem nic neodtéká? Odstraním dolní hadici a opravdu. Z barelu, který je očividně plný vody, nic nevytéká. Co teď? Vezmu kus větvičky a strčím ji do otvoru. Připadám si jako ta africká opice, co na lepkavou větvičku chytá mravence. V tom proud studené vody vyplaví k mým nohám list akátu!

Celé naše vodní hospodářství se zastavilo pro tento drobný lístek! Proto, že u vtoku do barelu jsem nenatáhl sítko tak, jako to udělal náš soused. Proto jsem musel všeho nechat, vstát od počítače, opustit slunný pozemek a vypravit se do těchto nehostinných míst. Proto jsem musel
podstoupit všechna ta nepohodlí a nebezpečenství, abych odstranil tento lísteček.

K čertu! - chtělo se mi zvolat, ale nezvolal jsem. Ve skalní průrvě se to nedoporučuje. Mohla by se zavřít, pohltit mne i s pramenem a skalní skřeti by mě v hlubinách země rozsápali.

Hadicovodem proudí životodárná voda
Zdroj: ČT24
Autor: Bedřich Ludvík

Proud vody z barelu stříkal na mé holínky. Nasadil jsem hadici a vydal se zpět do údolí. Taková lapálie, taková blbost. Vždyť to se nedá ani vyprávět sousedovi, natož chlapům v hospodě.

A co o tom napsat blog, napadlo mě? Protože blogy se přece píší právě o takových věcech. O věcech, které jsou malé a obyčejné a samozřejmé, ale běda, když nejsou! Může to mít tak velké následky, jako je naše prázdná nádrž na vodu. Když jsem se vrátil, vše bylo jako předtím. Slunce se opíralo do stráně, do nádrže za chatou zurčivě dopadala voda a rovnováha vesmíru nebyla narušena.

Přírodní vodárna
Zdroj: ČT24
Autor: Bedřich Ludvík