Krvavé Velikonoce

Jsou výročí a zvláštní dny, které si rádi připomínáme, které opravdu můžeme hrdě slavit. Máme je vyznačeny nejen v kalendářích, ale i ve své paměti. Jak to ovšem bývá, těch neslavných výročí, na která bychom nejraději zapomněli, je nesrovnatelně více. Jestliže jsme schopni pravdivé sebereflexe, tak si musíme připustit i ty události, které se odehrály dávno a daleko. I takové se nás totiž dotýkají.

Je tomu letos 120 let od doby, kdy byl ve Francii v roce 1894 z velezrady obžalován důstojník dělostřelectva Alfred Dreyfus na základě domněnky, že se proti němu našel „usvědčující materiál“ v odpadkovém koši německého vojenského atašé. Případ byl řešen značně jednostranně (Dreyfusovi bylo u vojenského soudu odepřeno seznámit se s důkazy obžaloby) a s armádní rozhodností: obžalovaný dostal doživotní trest, který měl odsloužit v trestanecké kolonii s ne příliš vábným označením: Ďábelské ostrovy.

Dělostřelecký důstojník Alfred Dreyfus
Zdroj: www.fnaclive.com

Jak průběh procesu, tak i pozdější zjištění ukázala, že největším Dreyfusovým proviněním byl jeho židovský původ. V časech společenské a politické nejistoty byla armádou, v podivném spojenectví s katolickou církví, vytahována dost populární antisemitská karta, aby se ukazovalo, jak jsou Židé proradní a nebezpeční.

Bez podrobnějšího výkladu pouze konstatujme, že antisemitismus provází (nejen) evropskou civilizaci od počátku našeho letopočtu. A často se jako zdůvodnění objevují všelijaká nepravdivá podezření, osočování z nejrůznějších politicko-hospodářských komplotů, obzvláštně průrazný náboj pak měla obvinění z rituálních vražd. Jedním z důvodů byl fakt, že Židé žili (většinou nikoliv dobrovolně) v uzavřených komunitách, a tak snadno mohly vznikat neověřitelné domněnky a osočování. Je škoda, že křesťané zapomněli, že v podobné situaci byli kdysi i oni.

Na sklonku 19. století vzrušila širokou mezinárodní veřejnost pověst o maďarské dívce Ester Solymosiové, která se v roce 1882 zcela vytratila, a šířila se pověst, že její zmizelé tělo posloužilo místním Židům k získání krve pro nadcházející velký židovský svátek Pesach, který zpřítomňuje událost vysvobození Izraele z egyptského otroctví (v němž krev, ovšem obětovaného beránka, hraje důležitou roli). Vymyšlený příběh Solymosiové se dokonce dočkal knižního zpracování i s ilustracemi, řada divadelních souborů jej také chtěla uvádět na jevišti. Není divu, že se pak podobné „scénáře“ začaly objevovat na dalších místech, kde také přežívaly pověsti o rituálních vraždách, byť některé případy byly zcela přesvědčivě vysvětleny: 1887 Sokolov (zmizelá Anna Šípková, ale utekla ze služby); 1887 Kojetín (služebná, utopila se); 1892 Mladá Boleslav (ztracená služebná); 1892 Kolín (pohřešovaná služebná Marie Havlínová, utopila se v Labi). Nicméně navzdory faktům, nebo nevysvětlitelným událostem, vyvolaly tyto případy silné vlny protižidovských nálad. V Kolíně v té době muselo protižidovské demonstrace potlačovat vojsko.

Nejznámějším případem je tzv. Hilsneriáda, která čítankově odhaluje temnější stránky tehdejší společnosti, její zaujatosti, malodušnosti a mizivé snášenlivosti.

Anežka Hrůzová
Zdroj: ČTK
Autor: Luboš Pavlíček

Polná je nevelké, klidné, malebné městečko na rozhraní Moravy a Čech, zcela stranou od důležitých evropských událostí. Kdysi tu sice vedla obchodní stezka, které se říkalo Uherská. Ale ta dávno zanikla. Polné se pak také vyhnula Severozápadní dráha Vídeň – Jihlava – Mladá Boleslav. Naopak od počátku 16. století zde byla židovská obec, která si vybudovala celkem výstavné ghetto. A protože zde soužití s většinovou populací bylo převážně pokojné a místní Židé měli i dost svobody ke svému podnikání a nebyli zatěžováni nadměrnými daněmi, dokázali po několika ničivých požárech vždy svá sídla obnovit.

Ale veškerá pohoda pominula, když o Velikonocích roku 1899 v lese za Polnou objevili tělo zavražděné mladičké švadlenky Anežky Hrůzové. Domů se ze služby nevrátila sice již na Škaredou středu, ale matka ji začala shánět až po několika dnech! Její tělo nalezli na Bílou sobotu. Shodou okolností v tom roce připadl židovský svátek Pesach na křesťanské Velikonoce. Vyšetřování na místě hrůzného činu bylo přinejmenším ledabylé. Někteří přítomní zaznamenali, že pod dívkou, která byla utlučena, škrcena a podříznuta, bylo překvapivě málo krve… A už tu byl v děsivé lidské představivosti jen krůček k pověsti, že se jednalo o rituální vraždu, protože Židé potřebovali ke slavení svého svátku panenskou krev. Obviněn a také odsouzen, spíše na podkladu oněch šířených pověstí a lidového mínění než podle skutečných zjištění, byl místní ne zrovna vzorový židovský mládenec, výstižnější označení by bylo pobuda, Leopold Hilsner. Událost krvavých Velikonoc v Polné zakrátko polarizovala celou společnost.

Zatímco zastáncem Dreyfuse se ve Francii stal spisovatel Émile Zola (který si tím ovšem sám vysloužil obžalobu a raději moudře vycouval přes kanál La Manche do Anglie), nejvýraznějšího zastánce získal Hilsner v tehdejším universitním profesoru filosofie T. G. Masarykovi. Abychom byli přesnější - Masaryk se postavil především obecně proti těm nepravdivým pověstem a osočování, osoba samotného Hilsnera pro něj byla až na druhém místě, i když jej pak po jeho následném osvobození finančně podporoval.

Zmínili jsme, že se společností velice dravě a pronikavě šířily protižidovské nálady, živeny pověstmi, písničkami, ale také tiskovinami, všelijakými slogany, odrazujícími např. od obchodování s Židy atd. Překvapuje však docela silně, že i studenti na akademické půdě se postavili proti Masarykovi tak bojovně, že na několik měsíců byla na univerzitě přerušena jeho výuka.

Masaryk věnoval ve svém díle poměrně dost prostoru židovským otázkám, samozřejmě tedy i antisemitismu. Za velmi výmluvný považuji citát z jeho stati Otázka sociální, kde vyhlásil: „Jsem přesvědčen, že ten, koho v náboženství vede Ježíš, nemůže být antisemita… jedno nebo druhé, křesťan nebo antisemita.“

Ve velikonočním čase nemůže být nepřipomínán Ježíš, ten obětovaný Beránek, jeho umučení a smrt na kříži. A když se zamýšlíme nad minulostí, ale i současností; nad lidmi vzdálenými, ale i blízkými; ano i nad sebou, pak doufáme, že jeho modlitba na kříži, kterou zaznamenal evangelista Lukáš (23, 34) „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí,“ byla vyslyšena s všeobecnou platností. Jak snadno se totiž necháme zmanipulovat, ovlivnit, přesvědčit o něčem, co není pravda. A pak i činíme věci, které druhým ubližují.