Obama ve Varšavě a Američané v Polsku

Barack Obama přijede na začátku června do Varšavy. Zúčastní se oslav pětadvacetiletého výročí kontraktových voleb, které nastartovaly Polsko i celou střední Evropu ke změně politického režimu. Není náhodou, že si americký prezident vybral zrovna polské výročí. Přes uplakané řeči o americkém stahování z Evropy zůstává Polsko nadále klíčovým spojencem Washingtonu, což potvrzují i kroky Obamovy administrativy.

Barack Obama zatelefonoval 19. září 2009, tedy přesně 70 let od sovětské agrese vůči Polsku, do Varšavy, aby svým spojencům oznámil, že nebude pokračovat v projektu protiraketové obrany zahrnující americkou základnu v severopolském Redzikowě. Hůře se americký prezident u našich sousedů snad zapsat nemohl. Přesto svoji reputaci postupně vylepšil a přijede již na druhou návštěvu Polska. Ačkoli se předpokládalo, že se Američané přestanou o Evropu – především tu střední – zajímat a přesunou svoji pozornost do Pacifiku, vývoj polsko-amerických vztahů v posledních letech to nenaznačuje.

Česká média zachytila zprávu o umístění amerických vojáků v Polsku v souvislosti se zhoršením bezpečnostní situace ve východní Evropě v posledních měsících. Několik Američanů tam přitom pobývá už od listopadu 2012, kdy na základně v Łasku Američané zahájili pravidelná rotační cvičení svých vzdušných sil. Stálý pozemní personál tvoří několik desítek vojáků. V souvislosti s děním na Ukrajině se hovoří o trvalém umístění amerických pozemních sil ve středoevropských zemích NATO a právě Polsko je vhodným kandidátem. Cílevědomě (a s americkou pomocí) investovalo do svých obranných kapacit a infrastruktury a díky předchozí vojenské spolupráci se u Američanů těší značné důvěře. Podle Obamova plánu na výstavbu protiraketové obrany v roce 2018 má navíc vzniknout v severním Polsku základna pro likvidaci raket středního doletu.

Zdá se tedy, že Poláci dosáhnou svého strategického cíle – trvalé americké vojenské přítomnosti na svém území. Jak jsem psal v minulém příspěvku, jen v málokteré zemi formovala historická zkušenost národní identitu jako v Polsku. To platí i pro identitu bezpečnostní a pro strategickou kulturu. Trpká zkušenost s rokem 1939 a jaltským dělením Evropy vedla Poláky k přesvědčení, že jejich vlast potřebuje spojence silnější, než jsou jeho potenciální rivalové. Musí je také k nutnosti obrany své země nejen smluvně zavázat, ale také je o tom přesvědčit; nejlépe přímou vojenskou přítomností. V 90. letech padla volba logicky na Spojené státy. Polsko bylo hlavním advokátem rozšiřování Severoatlantické aliance a jen s mírnou nadsázkou lze říci, že do NATO protlačilo celou středovýchodní Evropu. Poláci se silně angažovali v Iráku i Afghánistánu. V době transatlantické roztržky mezi USA a některými západoevropskými zeměmi během Bushovy irácké invaze stáli Poláci jasně po boku Američanů, třebaže to mohlo ohrozit ratifikaci rozšíření EU v některých členských státech. Co více, už v této době začali Poláci sondovat možnosti přemístění některých vojenských základen z Německa, které v té době americké vojenské přítomnosti nebylo příliš nakloněno.

I přes nešťastné datum oznámení konce Bushova protiraketového projektu se Poláci neurazili a nepohrdli – na rozdíl od ČR – nad nabídkou zapojit se do stejného podniku v Obamově režii. Polsko je sebevědomým spojencem, který investuje do své bezpečnosti nejvíce prostředků v celé střední Evropě. Nebude se sice s Amerikou pouštět do dalších riskantních vojenských angažmá, jako byla válka v Iráku, ale zůstane důležitým partnerem. USA navíc roli celosvětového četníka postupně opouštějí. Polsko-americké vztahy jsou racionálnější než kdy dříve, přitom pravděpodobně nejintenzivnější. Měli bychom si na to vzpomenout, až budeme naříkat, proč výročí 4. června Obama oslavit přijel, ale na 17. listopad se vykašlal.