Jak si pěstovat fanoušky? Zabouchněte!

Konečně mělo jednou jít o finále, které by český fotbalový pohár vykreslilo i jinak než jako samoúčelnou záležitost. V Edenu, nejmodernějším stadionu v zemi, se měly střetnout dva nejlepší týmy Sparta Praha a Viktoria Plzeň a dát tuzemskému fotbalu hezké zakončení za poměrně nudným jarním zápolením na špičce tabulky. Místo toho se opět koná fraška, kterou již FAČR nemůže svalovat na nikoho jiného než na sebe.

Je nesmírná škoda, že český pohár je v očích českého fanouška automaticky odsouván do pozadí. Přitom v posledních letech přinesl velké příběhy. Start přerodu Plzně do českého velkoklubu v roce 2010, kdy Pavel Vrba v poháru s Viktorií získal svou první trofej. O rok později jsme se dočkali poutě třetiligové Kroměříže do semifinále, kde ji krutě vyřadila i nafilmovaná penalta Jana Chramosty.

V roce 2012 svou první trofej v historii získala Sigma Olomouc a Petr Uličný zažil snový konec kariéry. Hrdinský finálový výkon Jana Kopice zase orámoval loňské finále Jablonce proti Mladé Boleslavi – záložník Severočechů pět minut před koncem vyrovnal a proměnil rozhodující penaltu.

Český fotbal však přes prohlášení o tom, jak hodlá „chránit svůj produkt“, posouvá jeho renomé stále dolů. Stačí se podívat už jen na názvy jeho nejprestižnějších soutěží. První liga si nejspíš k desetiletému výročí „kapříkové“ aféry nadělí jméno po firmě Synot, která ve své době financovala klub, okolo něhož se celá maškaráda spustila. Úšklebky u českého poháru zase budí jeho oficiální názvy v posledních letech – Ondrášovka Cup, respektive Pohár České pošty.

Stadionům zdar

Tím ovšem celý dojem bizarnosti okolo českého poháru pouze začíná. V loňském květnu se například finále odehrálo v Chomutově – jako oslava nového pětitisícového fotbalového stánku, který však patrně přijde vniveč, protože na něm nesmí působit profesionální klub. Letos pak bude pohárové finále odehráno ve velké většině bez diváků. Na hlavní i protilehlou tribunu si totiž podle FAČR přes internet pořizovaly vstupenky skupiny radikálních fanoušků, které údajně mohly vyvolat nekontrolovatelné výtržnosti. Řešení? Vstupenky vrátit, tribuny až na VIP sektory, rodinné příslušníky hráčů a další marginální skupiny diváků uzavřít.

Rozhodnutí FAČR zkrátka vypovídá o tom, že asociace selhala při plánování jediného klubového utkání vyjma Superpoháru, které za celý rok musí zorganizovat. Měsíc a půl poté, co došlo k událostem v Ostravě a hovořilo se o poslední kapce, FAČR nedokáže najít jiný recept než daný stadion prakticky zavřít. To ostatně potvrdilo i rozhodnutí snížit kapacitu ostravských Bazalů na polovinu.

Je pochopitelné, že fotbalová asociace nemá zájem, aby se v sobotu v Edenu vyskytovali radikální fanoušci mnoha různých klubů. Proč tedy právě kvůli tomu, co se stalo na Bazalech, nepodnikla preventivní opatření a neprodávala vstupenky jinak? Pakliže se na stadion chtěli vydat neutrální fanoušci z celé republiky i zahraničí, proč jim vstupenky neprodávat striktně na základě předložení občanského průkazu a v menším množství na jednoho zájemce? A když už se vstupenky původním majitelům vrací a fraška je na světě, proč FAČR neposkytne tyto vstupenky klubovým pokladnám Sparty a Plzně?

Stadion v pražském Edenu

Zdroj: ČTK
Autor: Kateřina Šulová

Rozdíl mezi UEFA a FAČR

To vše však pomíjí podstatu problému. Jestliže se v Edenu bez jakýchkoliv potíží uskutečnil Superpohár mezi Bayernem a Chelsea, je krok fotbalové asociace mimořádně cynickým přiznáním porážky.

Násilnosti v Ostravě při utkání se Spartou samozřejmě vyvolali fanoušci. Kdyby k tomu však neměli ideální podmínky, situace by buď nenastala, nebo by proběhla v mnohem menší míře. Na Bazalech neexistovalo dostatečné oddělení sektorů – stadion Baníku je v tomto ohledu na zcela jiné úrovni než například Letná či Štruncovy sady – ani dostatečně připravená pořadatelská služba. O neexistenci adresného ticketingu a databázi fanoušků ani nemluvě.

Místo toho, aby nyní FAČR měsíc a půl řešil skutečné problémy, které „rodiny s dětmi“ doopravdy odrazují od návštěvy stadionů, nechává přerušovat zápasy kvůli pokřikům, které často ani nejsou slyšet. Zatímco rasistické bučení či antisemitské pokřiky nechávají rozhodčí prakticky bez povšimnutí, mužstva musí na patnáct minut do kabin kvůli “obyčejným" urážkám. Ty přitom toleruje i kterákoliv vyspělá země včetně Anglie, která je jinak na jakékoliv problémy s fanoušky extrémně citlivá.

Asociace tedy již alespoň v něčem dokázala, že umí přijít s neotřelými opatřeními, aby chránila fanoušky před sebou samými. Teď svou nápaditost v protekcionismu stupňuje tak, že před nimi zamyká dveře úplně. Od těch, které pustí za branky, teď jistě nemůže čekat nic jiného než slova vděčnosti.