Bosna – smrt číhá ve vodě i pod ní

Velká voda vtrhla do statisíců domů podél řek Sávy, Bosny a dalších a rozsévala smrt i hrůzu podobně, jako vojáci bojující v občanské válce v letech 1992 až 1995. Obětí na lidských životech naštěstí není tolik jako v tehdejší krvavé řeži, škody na majetku jsou ale srovnatelné.

Miny vraždí i dvacet let po válce

Projíždím podél řeky Bosny, po úzké silnici vtísněné mezi zuřící, do hněda zbarvený tok a strmé kopce. Hlavní magistrála spojující město Maglaj nacházející se ještě ve Federaci Bosny a Hercegoviny a Doboj ležící už v Republice srbské je totiž zavalena. A tak všechna auta bez rozdílu, včetně kamionů s humanitární pomocí, armádních vozidel či záchranek musí projíždět právě tudy.

O tom, že se blížíme pomyslné hraniční linii bojů ze začátku devadesátých let minulého století, svědčí narůstající počet červených cedulí symbolizujících smrt. Lebka jasně upozorňuje, že právě v těchto místech jsou minová pole, která zabírají asi tři procenta rozlohy celého státu a kterých mimochodem zůstává na území celé země asi 9 400. Celkem jde o 120 tisíc min!

Řízený odpal jedné z min v Sávě
Zdroj: ČT Brno

Bosna a Hercegovina se zavázala, že miny zlikviduje do roku 2009, ale je to úkol nad její síly. Proto nyní NATO nabízí pomoc, nový termín na vyčištění od min je stanoven na rok 2019. A o jak velký problém skutečně jde, nedokazují ani tak statistické údaje, kdy nášlapné miny zabily už na 600 lidí, ale právě současné katastrofální povodně. Na několika místech je totiž voda vyplavila a spolu s šířením epidemií tak představují největší hrozbu.

Dívám se na několik domů na okolních svazích, které následkem záplav „ujely“ několik metrů a nyní stojí nakloněné podobně jako věž v italské Pise. Svah se s nimi ale utrhl v okamžiku, kdy se v nich lidé chystali ke spánku. Jen o několik desítek metrů níž se však stejně posunuly i „cedule smrti“, jak se upozornění na výskyt nášlapných min říká. Nikdo tak nedokáže určit, kde se miny mohou nacházet a zda je neodnesla voda.

Není divu, že se v bosenských novinách hodně píše o explozi nášlapné miny v distriktu Brčko a dalších náloží u Prijedoru, stejně jako o nevybuchlé munici na dalších místech. Právě v této souvislosti upozorňuje viceprezident Republiky srbské Enes Suljkanovič na skutečnost, že mnohé miny, ale i zbraně nemálo obyvatel dlouhá léta schovává ve svých domech a nyní je velká voda vyplavila. A nejnebezpečnější jsou miny plastové, které nejen že těžko objeví jakékoli detektory, ale navíc se ve vodě nepotopí a mohou tak odplout i desítky kilometrů daleko.

Mrtvolný pach

Vojáci právě nakládají už asi třístou utopenou krávu. Velká voda totiž vtrhla na farmu u města Šamac tak rychle, že si holý život zachránil jen její majitel s rodinou. Dlouhá lana, napnuté svaly v uniformách i neskutečný zápach, který se mísí se zpěvem poletujících ptáků i bzučením včel. Po prudkých, několikadenních srážkách totiž déšť vystřídalo horké a slunečné počasí a všudypřítomné zdechliny zvířat se rychle rozkládají. Bez roušky to nejde, i když občas sem vítr přece jen zavane vůni kvetoucích květin z okolních luk.

Zápach se line i z polí, které se během pouhých pár desítek minut proměnily v moře bahna. Záplavami zasažené oblasti přitom patří k nejúrodnějším v celé Bosně a Hercegovině a právě tady se proto pěstuje nejvíce zeleniny a ovoce. Panují obavy, že se sice v příštích měsících podaří odstranit ty nejhorší následky povodní, ale v obchodech bude nedostatek potravin.

Zoufalí jsou však i obyvatelé velkých měst. Např. v Doboji zalila řeka Bosna všechny přízemní byty i obchody až po strop, podél silnic tak rostou hromady nábytku a dalšího vybavení. Lidem zůstaly jen holobyty, které začínají zapáchat plísní. Bez zahraniční pomoci nemají šanci se vrátit do normálního života.

Bible nebo korán, žádný rozdíl

Desítky lidí s košťaty i lopatami vymetají i vyhazují bahno z přízemních prostor i z prvního patra nemocnice v Doboji. Voda zatopila největší zdravotnické zařízení v oblasti až do výše šesti metrů a zcela zničila veškeré vybavení včetně zdejší záchranky. Uklízecí četu tvoří jak sestry a doktoři, kteří si sundali bílé pláště, na ruce navlékli pracovní rukavice a místo lékařských přístrojů drží nářadí, škrabky a kýble, tak i řada dobrovolníků z Tuzly, ze Sarajeva a dalších míst.

Povodně na Balkáně
Zdroj: ČTK/PAP/Darek Delmanowicz

Unikátní projev solidarity, kdy vedle sebe stojí muslimští Bosňáci, katoličtí Chorvaté a pravoslavní Srbové – obrázek, který je v „mírových“ časech jen těžko viditelný. V tu chvíli si vzpomenu na vzdálenou Indonésii, na provincii Aceh, kde desítky let trvající občanskou válku paradoxně ukončila až přírodní katastrofa. Po úderu vlny tsunami na konci roku 2004, kdy zahynulo na 200 tisíc obyvatel, si za jeden stůl dokázali sednout zástupci znesvářených stran a podepsali příměří.

Mnozí obyvatelé Bosny si proto povzdechli, že něco takového není jinak možné, že šrámy z válečného konfliktu, který skončil před necelými dvaceti lety, jsou příliš hluboké. Navíc se už i řada politiků snaží z přírodní katastrofy vytřískat politické body a dochází i k odvolání starostů z opozičních stran. Přesto existuje naděje, že se etnicky i nábožensky rozdělená země přeci jen posune dál. Nemluvě o vztazích mezi všemi třemi postiženými státy, tedy Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou a Srbskem.