Když má Turek dítě…

Setkala jsem se názorem, že muslimové mají plno dětí. Jsem přesvědčena, že náboženské vyznání na počet dětí vliv nemá. Žijeme v 21. století, na porodnost i rodinné zvyklosti mají silný vliv nejen doba, ale také prostředí, vzdělanost, ekonomické faktory, politika, sociální postavení i etnická nebo náboženská příslušnost – prostě kdeco. V Turecku vyznává většina obyvatel právě islám, ale i tady se jako všude jinde hodně věcí liší, ač jsou některé tradice společné téměř všem.

Často potkáte rodiny s jedináčkem nebo nejvýš s dvěma dětmi, zejména ve městech. Tam se rodí v porodnicích, pod dohledem odborníka. Soukromá zdravotnická zařízení nabízejí majetnějším vrstvám velmi dobrou péči během celého těhotenství, porodu i po něm. Velmi populární je císařský řez. Ale jelikož se počet těchto zákroků neustále zvyšoval, stalo se Turecko v roce 2012 snad první zemí, která císařský řez „na přání rodičky“ a tedy bez zdravotní indikace, zakázala. Na venkově ženy spíše rodí doma za asistence porodní báby. A také více dětí, proto zůstává turecká porodnost celkem vysoká. Tradičně hodně dětí mají kurdské rodiny, což je někdy trnem v očích protikurdsky naladěných politiků.

Na venkově vybírají podle tradice jména prarodiče. Ve městech to dodržují mnohem méně. Aby byli spokojeni všichni a byla uctěna tradice, hodně dětí má křestní jména dvě – první je na přání prarodičů, druhé mu dávají rodiče.

Rodička s miminkem by podle zdejších zvyklostí neměla během prvních 40 dnů vyjít z domu. Za to příbuzní a přátelé přicházejí celou dobu k ní, nehledě na zátěž pro rodinu i mladou matku, ale i bez ohledu na roční období nebo chřipkovou sezónu. Každá návštěva přináší dárky – jako pozornost, výpomoc, snad i jako jistou kompenzaci za to, že před porodem samotným se nemá nic chystat či nakupovat, aby se nepokoušel osud nenarozeného. Bohatší rodiny často oznamují narození dítěte v tištěných médiích a dnes i na internetu a zpravidla přitom jmenovitě děkují příslušnému lékaři a jeho spolupracovníkům. Turkyně mají právo na placenou mateřskou osm týdnů před a osm týdnů po porodu, zpravidla se však snaží pracovat co nejdéle – ostatně zaměstnavatelé to od nich očekávají nebo přímo vyžadují. Matky si mohou také vybrat půlroční neplacené mateřské volno.

V ekonomicky méně vyvinutých regionech je narození chlapce stále považováno za lepší než narození děvčete. Od syna se očekává, že v dospělosti do rodiny přivede nevěstu, tedy další pracovní sílu, zatímco dcera bude po svatbě jen ztracenou investicí. Když ve společnosti vázne zábava, mají Turci rčení: „Narodila se dcera…“, jinými slovy: něco se tak úplně nepovedlo. Holčičky až do svatby nemají obřad, který by se vztahoval k jejich dospívání (pomineme-li obvyklé oslavy narozenin.) Kluci ano – obřízku, která není jen fyzickým zákrokem.

Obřízka tu znamená krok k mužství a je praktikována u většiny mužské populace. Začátkem letních prázdnin nastává obřízková sezóna. Aby se zabránilo provádění zákroku neodborným způsobem a v nevhodných podmínkách, snaží se stát o masovou osvětu a obřízka je hromadně nabízena v zdravotnických zařízeních. Většinou ji kluci postupují okolo osmého roku života, často však rodiny dělají obřízku dvou synů najednou, protože její oslava se svými náklady rovná malé svatbě. Někteří nábožensky založení bohatí zaměstnavatelé na ni přispívají svým zaměstnancům, stejně tak majetní obchodníci třeba svým chudým sousedům.

Oslavenec nosí bílo-modrý obleček
Zdroj: Margarita Troševa

Oslava začíná o několik dnů dříve, kdy oslavenec nosí bílo-modrý obleček „jako malý sultán“. Samotná obřízka probíhá za přítomnosti příbuzných, přátel apod., podle místa a rodinných možností, preferencí či zvyků. Bílý obřízkový kostým, velká pozornost okolí, hromada dárků a pocit mimořádné důležitosti bývají pro chlapce jistou kompenzací za nepříjemný zážitek, ač se při něm v dnešní době používají i moderní anestetika. K tradici patří na oslavě i tanec s matkou – a matky mnohokrát snášejí obřízku svých synů zvlášť bolestně. Možná proto, že od té chvíle už syn společensky nepatří jako dítě k nim, ale spíše do skupiny mužů, což se ovšem v běžném životě v Turecku tolik neprojevuje. Nebo proto, že jsou mnohem citlivější vůči jeho bolesti. Zda syn podstoupí obřízku nebo ne bývá často jedním ze zásadních rozporů ve smíšených párech, kde je manželka cizinka a původem nemuslimka. V nemuslimských minoritách je to jasné – obřízka v Turecku ze zákona povinná není. (I když existují případy zákonem neposvěcené nedobrovolné obřízky dospělých mužů z menšin – v minulosti při násilných střetech a pogromech, ale údajně i novější.)

V Turecku je 60 procent občanů mladších 30 let. Ale Turecko nijak zvlášť nevybočuje z všeobecného trendu snižování počtu dětí v rodině. Proto loni premiér Erdoğan vyzval Turkyně, aby více rodily a každá z nich měla aspoň tři děti. (Možná patřila mezi jeho pohnutky i obava, že se za čas kurdská menšina v zemi stane většinou.) Reakce tureckých žen nebyly právě vstřícné, ale ani jednoznačné. A objektivně je vše velmi složité. Mnohé rodiny omezují počet svých potomků i z ekonomických důvodů. Turecký prudký ekonomický růst přibrzdil, což zemi asi neumožní jednoznačně pozitivní populační politiku, pokud na ni v dohledné době dojde řada. Zatím je nižší průměrný věk obyvatelstva výhodou a udržuje jistou úroveň produktivity. Bohužel spíše kvantitativním způsobem. Stále nedokonalá starost o poskytování rovných příležitostí a o kvalitní vzdělávání všech dívek s ohledem na jejich právo svobodné volby udržuje podstatnou část pracovní síly v pasivitě a není využit poměrně velký potenciál. Odhaduje se, že šance toto napravit potrvá ještě maximálně 10 až 12 let. Pak se stárnutí turecké populace stane silným ekonomickým faktorem.