Umřel nám soused

To tak někoho dnes a denně potkáváte u výtahu nebo ve výtahu nebo před domem, někdy s nim prohodíte pár slov, jindy jen krátce pozdravíte a pak na domovní nástěnce visí parte se jménem vašeho souseda. Náš soused se jmenoval Ilja. Příjmení nenapíšu s ohledem na pozůstalé - měl prý dva syny, ty my ale nikdy neviděli. 

Myslím, že byl ze Slovenska a kdysi pracoval v Československém rozhlase. To, že byl ze Slovenska, je jisté, protože okolo Vánoc nám nosil v kastrůlku vynikající slovenskou kapustnici s klobásou. To, že pracoval v rozhlase, vím jenom z doslechu. Já ho zažil už jen jako důchodce. 

Byl to štíhlý drobný muž (je zvlástní psát o těle, které už neexistuje), ze kterého ve výtahu, kde nešlo nepřiblížit se do jeho imtimní zóny, táhlo pivo a kouř cigaret - odér osamělých mužů, kteří už rezignovali. Bydlel za zdí a nevydával žádný zvuk. Jednou mi řekl s úsměvem, že mě slyšel, jak jsem v noci hrál na kytaru. Omluvil jsem se mu a on nad tím mávl rukou. 

Myslím, že měl jistou slabost pro moji partnerku. Že se mu líbila tím zvláštním, pozdním způsobem, jak se ženy líbí už hodně starým mužům, kteří vědí, že nemá smysl útočit, když oči by chtěly, ale tělo už dávno nemůže. Díval se na ni s takovým tím smutným zalíbením a občas mrkl po mně, co tomu říkám a jestli to vidím, že se mu má partnerka líbí. Chtěl, abych to viděl. V tom jsme si jako muži dokonale rozuměli. 

Občas se mi zdálo, že je mrzutý, že to není žádný spokojený důchodce, který je rád, že se dočkal důchodu a má klid. Jako by měl na víc a někdo ho, kdysi dávno, něco nenechal dokončit a v něm to je celou věčnost jako v koze a chtělo by to ven. A taky že jo! Jednou jsme takhle na chatě dělali dřevo na zimu a k tomu poslouchali rozhlas. Zrovna mluvili o výročí startu prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka. Autor toho pořadu vyhledal v rozhlasovém archivu dobovou rozhlasovou reportáž pořízenou přímo na sovětském raketodromu Bajkonur. A hádejte, komu patřil ten euforický hlas? Ano, byl to náš soused Ilja. 

Později, ve výtahu, při zmínce o té reportáži na okamžik ožil a potvrdil nám, že to byl opravdu on. Nebyl úplně rád, ale nebyl ani úplně nerad.

Až doma nám došlo, s kým asi máme tu čest. Jak prověřený to musel být komunista, aby ho pustili na Bajkonur, aby mu udělili takové historické privilegium, jako je komentovat start prvního československého kosmonauta. Ten náš důchodce za zdí musel být kovaný soudruh, prověřený dělnický kádr, kterého Strana přivedla z nějaké slovenské vesničky až do Prahy. Jiný než takový by se na nejpřísněji střežený sovětský raketodrom nedostal.

A teď si představte, že jednou takhle na jaře vyjdu z domu a co nevidím! Ne, nebyl tam soudruh Remek, byl tam nízký americký Harley, co se mu říká čopr. Jen černý lak a blyštivý chrom. A na tomto symbolu Ameriky neseděl, v černé kožené kombineze, nikdo jiný než náš kovaný soudruh a soused a důchodce, Ilja. Viděl můj úžas a bylo vidět, že ho vidí rád. Když jsem se zeptal, co to je, řekl, že je to jeho motorka, nasedl a odjel.

Teprve po jeho smrti jsem si zadal do vyhledávače jeho jméno a vypadlo mi z něj, že byl dlouholetým pracovníkem Československého rozhlasu a byl nepřekonatelným vzorem televizního komentování z plochodrážního depa. Po roce 1990 se odmlčel a přestal se ploché dráze novinářsky věnovat. Taky jsem objevil, že byl autorem dvou knih o pardubickém plochodrážním závodě Zlatá přilba. A taky jsem objevil, že v šedesátých letech sloužil u strážní roty útvaru v Pardubicích, kde byl velitelem čety a staršinou.

Dnes přišli do jeho bytu dělníci a začali ho rekonstruovat. Je to takový drsný, nesentimentální zvyk, když nájemník zemře, majitelka domu toho využije k rekonstrukci uprázdněného bytu. Nastoupili muži se zbíječkami a po Iljovi za pár dnů nezbude ani flek na zdi.

Zemřel muž, který komentoval start našeho prvního a jediného kosmonauta, muž, jehož hlas je jednou provždy spojený s touto dějinnou událostí. A nikdo to neví. Tak jsem to napsal. Ale to neni konec těch malých a velkých dějin u nás na patře. Ještě dva dovětky, prosím.

Po celou tu dobu bydlel na našem patře ještě jeden starý muž. Pan doktor Bredy. Emigrant, který přijel do Čech dožít. Bylo mu už hodně přes devadesát, když nás v noci zburcoval hlasitým zvoněním a prosil, ať odvedeme z jeho bytu ty cizí lidi. V bytě však nikdo nebyl. Jen stěna plná fotografií jeho nejbližších, dětí, vnuků a pravnuků, žijících v dalekém a pro něj už opět nedosažitelném Švýcarsku.

Dějiny svedly ty dva osamělě muže na jedno patro pražského nájemního domu. Emigrant a bolševický komentátor umírali vedle sebe, aniž se vzájemně znali. Čas všechno srovná. Padouch nebo hrdina, před dějinami nakonec budou jedna rodina.

A druhý dovětek? Nedáno jsem zaslechl na vlnách Českého rozhlasu Barboru Tachecí, kterak vzpomíná na svůj příchod do rozhlasu. Jako mladá elévka tam narazila na muže, který jí prý velmi znepřijemnil její profesní začátky. Dokonce ho jmenovala. Ano, hádáte správně. Příběh je dokončen, když se věci obrátí k nejhoršímu. Bylo to jméno našeho zemřelého souseda Ilji.