Penzijní reforma aneb druhý pilíř nerušit

Zarputilá nevraživost sociálnědemokratické části koaliční vlády vůči druhému důchodovému pilíři je politováníhodná. Sociální demokraté se v odmítání druhého pilíře velmi mýlí. Jejich mýlku je snad možné vysvětlit a pochopit, přijmout však ne. Důvody pro jejich zamítavý postoj jsou patrně zakořeněné hodně hluboko v jejich ideologii, která staví nekompromisně na první místo žebříčku hodnot kolektivismus a jako čert kříže se bojí každého kroku, který by byl učiněn ve směru posílení individuální odpovědnosti každého za blahobyt svůj i své rodiny. Zavedení druhého pilíře je právě takovým krokem.

Důchodové reformě, která začala platit od roku 2013, se právem říká velká, protože přinesla vskutku velkou změnu, zavedla totiž tzv. druhý pilíř. Do té doby platný důchodový systém už dva pilíře měl - první a třetí. Ten první a nejsilnější pilíř je ten hlavní a podle názoru sociálních demokratů má takový zůstat. Podle nich bylo chybou dovolit, aby se z něho „uštipovaly“ zdroje ve prospěch druhého pilíře.

„Vynálezcem“ prvního pilíře je pruský kancléř Bismarck (1815–1898). Princip jeho fungování spočívá v tom, že peníze, které se na pojistném vyberou od zaměstnaných mladých, se okamžitě a průběžně vyplácejí stávajícím důchodcům. Současní mladí se pak spoléhají na to, že onen kolektivistický princip bude platit i v době, kdy se oni sami dostanou do důchodového věku, že tedy budoucí mladí budou také schopni financovat jejich důchody. Vybrané peníze tudíž nikde neleží, nikam se nemusejí investovat a nemusejí se tedy vystavovat rizikům výkyvů na finančním trhu. A to je dozajista další důvod, proč jsou sociální demokraté tak zamilovaní do bismarckovského kolektivistického penzijního systému a proč ho tak sveřepě brání.

Otto von Bismarck
Zdroj: Wikipedia
Autor: ČT24

Jenomže ono to má své čertovo kopýtko. A velké. Spočívá v tom, že dlouhodobě musí být zachován stabilní poměr mezi platícími mladými a pobírajícími starými. Současná Evropa a s ní i Česká republika stárne a onen klíčový poměr se dramaticky mění v neprospěch těch, jejichž důchody by měli mladí financovat. Obě české důchodové reformy, malá i velká, se snaží na tento tvrdý fakt reagovat. Vůbec zde nejde o nějaký hodnotový spor mezi individualismem a kolektivismem, jde o náraz na tvrdá demografická fakta. Malá reforma reaguje tím, že prodlužuje věk odchodu do důchodu, a velká tím, že zavedla druhý pilíř.

Naděje dožití mužů a žen v jednotlivých krajích v roce 2002 a 2012
Zdroj: ČSÚ


Ve velké důchodové reformě by tak lidé měli mít možnost platit státu jako odvod na sociální pojištění jen 25 % namísto stávajících 28 % ze svého hrubého příjmu a 3 % vyvést na svůj účet u nějaké penzijní společnosti – s tím však, že k vyvedeným penězům přidají ještě 2 % jako vlastní úsporu z hrubého příjmu. Od penzijních společností se očekává, že se budou snažit takto naakumulované prostředky rozmnožovat, že je budou co nejlépe investovat. Ti, kteří se k účasti ve druhém pilíři přihlásili, by tak mohli mít kromě důchodu plynoucího z prvního pilíře ještě důchod z druhého pilíře.

Kolem druhého pilíře však zůstává bohužel mnoho nejasností a nedodělků a za takového stavu by se ani nedalo očekávat, že výborná koncepční myšlenka, na níž druhý pilíř spočívá, přinese očekávané výsledky. Aby druhý pilíř mohl dobře fungovat, musela by se nejprve odstranit záklopka, která funguje jako past na myši: kdo do druhého pilíře jednou vstoupí, už nemůže se svými penězi odejít. To od něho samozřejmě mnoho lidí právem odradilo. Fungování druhého pilíře bude také kriticky záviset na perfektní práci dozoru nad finančním trhem. Zde by však jakákoli nedokonalost neohrožovala jen druhý pilíř, ohrožen by byl samozřejmě i ten třetí, spočívající na dobrovolném penzijním připojištění se státním příspěvkem a tudíž na bezpečnosti investovaných prostředků z obou zdrojů.

Návrhy penzijní reformy původně počítaly s druhým pilířem koncipovaným tak, že účast v něm by byla povinná, čímž by se dorovnávala bilance příjmů a výdajů penzijního systému. Poté, co byla povinnost přispívat do fondů druhého pilíře chybně zamítnuta, se diskuse o podobě druhého pilíře svedla k sice důležitým, avšak vedlejším otázkám, kdo a za kolik bude fondy druhého pilíře spravovat, z čeho se smí a z čeho nesmí skládat jejich portfolio, kolik fondů by celkově mělo být licencováno atd.

Bohužel zcela stranou zůstala otázka, jak by se měl stát chovat k těm, kteří se rozhodli do druhého důchodového pilíře nevstoupit a kteří tudíž mlčky předpokládají, že je stát nenechá v penzi spadnout pod nějaké životní minimum. Není to ostatně jediný problém, který vzniká jako důsledek velmi rozšířeného chování, které si vysloužilo název morální hazard. Celkově je ale velmi dobře, že současný ministr financí Babiš si potenciál druhého pilíře dobře uvědomuje a chtěl by se k němu vrátit, nedovolit jeho zrušení a začít pracovat na odstranění všech jeho nedodělků a nedomyšleností.