Cesta na stadion

Dnes bych chtěl popsat cestu z letiště v Sao Paulu na stadion. Takže, je čtvrt na dvě a já stojím na letišti. Teď jen najít auto firmy Match Connection a tradá na stadion. Po obvyklých minutách čekání, než pracovnice společnosti sežene řidiče a dlouze s ním pohovoří, se tento objevil. Se šťastným úsměvem ve tváři a absolutní neznalostí angličtiny. To je nejčastější zdejší kombinace.

Třikrát jsem se ujistil u odpovědné dámy, že jedeme rovnou na stadion, nikam jinam, na stadion, na stadion… Třikrát mi odpověděla, v posledním případě poněkud nakvašeně, že samozřejmě, tak je to přeci domluvené a ona není hloupá. Po dvaceti minutách jízdy jsem i já nabyl dojmu, že rozhodně jedeme jiným směrem, než bylo žádáno. A to jsem v prostorové orientaci na úrovni prvoků. Jenže vysvětit cokoli šoférovi bylo absolutně nemožné. Ten by nerozuměl ani slovu dolar. Jako na zavolanou se ozval jeho mobil.

Volala „známá“ z letiště a dlouze si se šoférem povídala, načež jsem dostal přístroj do ruky a začala pozoruhodná konverzace. „Chci se zeptat, máte s sebou povolení ke vjezdu na stadion?“ „Cože?!“ „No, povolení, bez něj naše auto nemůže na stadion, museli byste pár kilometrů pěšky,“ vypálila přítelkyně na telefonu dělovou ránu. Malý výbuch v hlavě. „A to mi říkáte až teď? Já o žádném povolení nevím, kde bych ho měl asi vzít?“ „No, to jste si měli objednat předem, to asi u vás někdo zapomněl.“ „Tak proč nám tvrdíte, že nás dopravíte na všechny stadiony?“ bublaly ve mně spodní proudy.

„Dovezeme, ale bez povolení to nepůjde. V takovém případě policisté auto nepustí. Když tak by vás mohl šofér vyložit na nádraží a dál byste mohli vlakem, to bude asi hodina…“ „Za hodinu musíme být dávno na stanovišti, to nemyslíte vážně. Neměli byste se náhodou o to povolení starat vy, když jsou to vaše auta?!“ přidal jsem na kadenci. Touhle otázkou byla paní poněkud zaskočena a dlouho s někým vedle sebe konzultovala další postup. Poté vyhrkla: „Určitě ne, my s povolením nic nemáme.“

S přepisem dalšího pokračování zhruba desetiminutového rozhovoru nebudu unavovat. Během našeho duchaplného řečnění bloudil řidič vozu ulicemi Sao Paula. Chudák, vůbec netušil, kde je. Dobloudil až na Paulista Avenue. Tam jsem zbystřil, protože to není daleko od Mercure hotelu, kde mám strávit noc. A tak jsem se u hotelu honem vykutálel z auta a zjistil, že autobus na stadion by měl jet za pár minut, tak chvilku počkám. Naděje dokáže být potvora. Chvilička, chvilka, chvíle, dlouhá chvíle, neúnosně dlouhá doba … a pořád nic! To začalo být podezřelé.

I vznesl jsem dotaz na recepci, jak je to s pravidelností příjezdu vytouženého dopravního prostředku. „Určitě přijede, před necelou hodinkou tady byl,“ zněla odpověď. To si mě uklidnil, synku, myslím si. Zvlášť, když už jsou dvě hodiny po poledni. Po minutě ovšem bdělý recepční vyběhl za mnou před budovu a zvěstoval velkou novinu - dneska už žádný autobus nepojede. A tvářil se, že vypráví apoštolskou zvěst. Prý zavolal kamsi na štáb a bylo mu řečeno, že dneska už nic. Prostě bus před hodinou a půl byl poslední, bez ohledu na nějaký jízdní řád. Důvod neuveden.

Poslední možnost – taxík. Čapl jsem prvního, který byl po ruce. Při mém štěstí nemůže překvapit, že šlo o jedince, žijícího v pevném přesvědčení, že jezdit rychleji než šedesátkou je podávání ruky ďáblovi a choval se podle toho. Situace začínala být vážná.

Ve čtvrt na čtyři jsme konečně dorazili na místo. Až ke stadionu se taxík pochopitelně nedostal. Přišel čas protáhnout kostru při dvoukilometrovém závodním pochodu. Projít kontrolou, zasprintovat do TV compoundu pro lístky, nějak se dostat na stanoviště, sehnat sestavu a začít se připravovat na výkon. Je vám zima, strašně se vám chce na záchod, potřebujete na sebe navléknout všechny zásoby oblečení, které je v batohu k dispozici, a přitom musíte přemlouvat žaludek, ať nekručí tak silně, že snídaně mu pro dnešek musí stačit.

Deset minut před vysíláním jsem byl totálně K.O. Všechny dnešní nerváky mě vyšťavily.

Občas je vážně složité vykonávat na vedlejšák profesi produkčního. Zařizovat, vyřizovat, vyjednávat a skončit s tím vším pár vteřin před úvodním hvizdem. Při nejlepší vůli pak nemůžete být stoprocentně koncentrovaný a soustředěný na výkon. Aspoň jednou bych chtěl zažít šampionát, kdy se budu moci věnovat jenom komentování. Místo toho se teď můžu těšit, jak mě bude někdo peskovat, že jsem si spletl Gonzálese s Lodeirem nebo Welbecka se Sturridgem.

Úryvek z připravované knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.