Svět podle Zdeňka Velíška (268)

Francois Hollande vyřešil francouzskou vládní krizi - už druhou za svého prezidentského mandátu - podle vzoru mnoha svých prezidentských předchůdců. Nechal odstoupit premiéra, to jest nechal padnout vládu; jen na rozdíl od první vládní krize, kdy vyměnil premiéra - tentokrát premiéra pověřil sestavením vlády nové. Manuel Valls, odstupující premiér, splnil úkol do druhého dne a dřív než do osmačtyřiceti hodin měla Francie vládu novou. Až na to, že stejně jako téměř vždy v těchto případech, nebyla ani tak nová jako spíš staronová.

Přijde chvíle pro Marine Le Penovou?

Prezidentovo rázné gesto, rozpuštění vlády, ale přesto mnohé z jeho dnes už hodně zklamaných příznivců upokojilo. Přeskupení vlády se přece tolikrát ve Francii osvědčilo, aniž de facto cokoli podstatného změnilo. Jen na okraj: tentokrát se nezměnila ani genderová parita. Ve vládě je nadále osm mužů a osm žen. Bohužel se, jak už se to nyní rýsuje, nezměnilo nic ani na problémech, kvůli nimž krize vznikla. Způsobil ji ministr hospodářství, Arnaud Montebourg, když se minulou neděli rozhodl drtivě zkritizovat vládní hospodářskou politiku, ačkoli právě on ji měl v popisu práce.

Je pravda, že jeho nástupce ve vládě Emmanuel Macron je na první pohled jeho pravým opakem. Známý bouřlivák Montebourg byl ve vládě neřízenou střelou, Macron bude, podle prvních komentářů, věrným vykonavatelem ekonomických záměrů svého šéfa, prezidenta Hollanda. Pracoval pro něj už v jeho nejužším týmu, což ovšem samo o sobě asi neuklidní ty, kdo od vlády očekávají něco jiného než dosavadní Hollandovu  neúspěšnou hospodářskou politiku.

V této souvislosti vystupují do popředí další okolnosti, které mohou způsobit, že právě provedené přeskupení vlády se nezařadí mezi ty ostatní, jež se v dějinách francouzského prezidentského režimu staly jen nevýznamnými epizodami. Z této poslední rekonstrukce Hollandova týmu se může vyvinout vleklá hra o ukončení vlády socialistů. První, kdo to vycítil, byla Marine Le Penová a za oněch osmačtyřicet hodin  bezvládí stačila vyslovit žádost o rozpuštění parlamentu, tedy o nové volby. Zatím je představitelka francouzské extrémní pravice v tomto ohledu bez šance. Ale připomněla celé Francii i Evropě, že její strana vstoupí do každých pootevřených dveří a že průvan, který vyvolá, může smést se stolu i nejlépe připravené plány dalšího vývoje. V tak nestálé politické situaci, která teď ve Francii vládne, nejsou s demisemi vlády žádné žerty.

Udrží se socialisté u moci?

Hollandovi socialisté mají v této chvíli v poslanecké sněmovně pouze o jeden hlas víc než stačí pro absolutní většinu! A tu mohou potřebovat, jestli se jejich postavení na francouzské politické scéně začne ještě víc komplikovat. Přitom mezi poslanci vlastní strany má socialistický prezident v této chvíli přibližně celé čtyři desítky odpůrců! Jeho politiku mají za příliš sociálně demokratickou, což je pro skalní francouzskou levici, a v jejím rámci i pro mnohé socialisty, něco pohoršlivého. Ostatně vládní krizi způsobilo před týdnem prezidentovo prohlášení, že svou politiku zaměří na vytváření příznivějších podmínek pro podnikatelskou sféru. Jeho ministr hospodářství se vzbouřil bezprostředně potom a strhl do opozice vůči prezidentovi další dva členy vlády.

Montebourga, který už v nově jmenované vládě pochopitelně nefiguruje, zná Francie jako chronického bouřliváka, ale jeho otevřený nesouhlas s prezidentem i s premiérem, může, vzhledem k neúspěchům jejich dosavadní politiky, inspirovat i další vlivné socialisty. Ostatní předáky radikální levice už vláda na své straně nemá od dřívějška. A nahrazení Arnauda Montebourga Emmanuelem Macronem na výsostně důležitém postu ministra hospodářství je pro strany na levici od socialistů jasným signálem toho, že Hollandova politika se dál odvrací od zásad francouzského socialismu. Poukazují na to, že zkušenosti, které bude Emmanuel Macron potřebovat k řešení stále se prohlubujících hospodářských problémů země, si získával v bankovním světě. Není pro ně jen člověkem, kterého znají z Elysejského paláce, ale i člověkem Rotschildovy banky. A to je zvučný, i když demagogický argument k nesouhlasu s jeho účastí ve vládě socialistů.

Francouzská radikální levice má tedy o důvod víc označovat prezidentovu politiku za sociálně-liberální nebo přímo za liberalistickou. Přitom jí vadilo i to, že měla dosud rysy takzvaného sociáldemokratismu, což je u francouzské levice charakteristika spíš podezřelá než povzbudivá. Za těchto okolností je dost překvapivý hned první počin nového ministra hospodářství: zaměstnavatelé by podle něj po dohodě se zaměstnaneckými odbory měli mít možnost porušovat pravidlo pětatřicetihodinového týdne. (Pro ilustraci nedotknutelnosti této „výsady pracujících“, zavedené jednou z předchozích levicových vlád, je fakt, že trvalým projevům kategorického nesouhlasu pravice s tímto administrativním zásahem do pracovních podmínek /i do pracovních příležitostí/ se neodvážil vyhovět ani Nicolas Sarkozy. Pětatřicetihodinový týden bývalý prezident, ač se to od něj očekávalo, nezrušil, Nebudou tedy sami socialisté brzo prohlašovat ministra Macrona také za „neřízenou střelu?“)

Francie: evropský pacient

Nový ministr hospodářství ukázal zdravou odvahu šestatřicetiletého muže, ale možná si nepoložil otázku, co se ve Francii stane, jestli socialisté a zbytek levice v parlamentu svou vládu nepodrží. Není jisté, že by ji volební kyvadlo nahradilo jako vždy vládou tradiční, umírněné francouzské pravice! Ta si vleklými vnitřními spory kope hrob, nad kterým si už teď vůdkyně krajní pravice Marine Le Penová, musí v duchu říkat: „To by v tom byl čert, aby mi to v příštích prezidentských volbách nevyšlo, když jsme právě teď vyhráli ty evropské.“ Je fakt, že dcera Jeana-Marie Le Pena je dnes vůdkyní patrně nejsilnější francouzské strany.

Hazardovat dnes ve Francii s politickou rovnováhou je žonglování nad propastí, do níž může spadnout demokracie. A kolaps té francouzské by mohl odstartovat velmi těžké období pro demokracii v celé sjednocující se Evropě. O razantním nástupu nacionalistického radikalismu ve Francii i v jiných zemí EU už jsem snad ve svém blogu pověděl vše, co se dalo. A přece jen je čas vyslovit nové varování. Vlastně radši zopakovat jedno z počátku století: Jean-Marie Le Pen, zakladatel Národní fronty, označované v jeho době za fašizující element na francouzské politické scéně, sahal už také, stejně jako dnes jeho dcera, po prezidentském mandátu. Hrozilo, že ve druhém kole prezidentských voleb v r. 2002 porazí silně nepopulárního Jacqua Chiraca. Toho zachránilo jen rozhodnutí jeho levicových oponentů „hlasovat pro Republiku“. V prvním kole dostal Chirac méně než 20 % hlasů, ve druhém, 81 %. Většinu z nich darem od svých odpůrců. Demokracie stála tehdy Francouzům za to.