Čechy odtrženy od Moravy

Že by se Čechy a Morava rozdělily podobně, jako jsme se před lety odtrhli od bratrů Slováků, si nejspíš nikdo ani nedokáže představit. Přesto teď Čechy od Moravy dělí hranice takřka neproniknutelná. V onu pověstnou „vozovou“ hradbu změnila Českomoravskou vrchovinu těžká technika silničářů, kteří se horečně snaží opravit kdeco, jen abychom dočerpali evropské dotace léta ležící ladem.

Práce na silnici. Musíme to opravit. S cedulemi hlásajícími tuto „radostnou“ zprávu se řidiči na cestách mezi Prahou a Brnem, případně mezi Brnem a Prahou, setkávají častěji, než by chtěli. A zdaleka to není jen o rozkopané „dé jedničce“. Silničáři se jali opravovat i mnoho dalších silnic na Vysočině. Tam, kde si léta vystačili jen se záplatami ze štěrku přelitými trochou černého asfaltu, které v létě položily, aby mohli už příští jaro (v horším případě ještě před zimou) začít znovu, se teď koncepčně frézují celé silnice. Koncepce je sice věc hezká, jenže má i jednu vadu. Když v jejím duchu opravujete příliš silnic najednou, mění se cesta z jednoho konce republiky na druhý ve zmatené kličkování v nekonečném bludišti.

Touhle „zkouškou odvahy“ jsem prošla koncem září, když jsem se vypravila z Prahy do rodných Hartvíkovic (malá obec mezi Brnem a Třebíčí). Obezřetně jsem vyrazila místo tradičního pátku už ve středu v poledne. Kdo by se chtěl zdržovat v pověstných pátečních zácpách? Doufala jsem tedy v hladký průběh cesty. A on skutečně hladký byl – jenže jen ke sjezdu 66 na Loket. Tam se začala před zúžením tvořit pořádná kolona. Informační tabule oznamovaly čtyři kilometry v rytmu „krok sun krok“. Bohužel mezi těmi jednotlivými kroky byly tak dlouhé prodlevy, že nejeden šetrný řidič vypínal motor. Jak jsem byla šťastná, když se mi konečně podařilo asi po 20 minutách toho podivného tance dosoukat o pár metrů dál ke sjezdu, a vyhovět tak své dvouměsíční dceři, která se hlasitě dožadovala pořádného houpání. Za oněch šedesát kilometrů, které jsme ujely, si na ně rychle zvykla.

Prima. Sjely jsme a zastavily na parkovišti u rychlého občerstvení. Tady dostala moje holčička za odměnu za maminčino dvacetiminutové přehlížení neutichajícího pláče kompenzaci v podobě pořádné dávky mléka. Já zatím bedlivě sledovala provoz na dálnici, připomínal spíš pokus o hypnózu. Mezi stromy jsem tak celou půlhodinu pozorovala jen návěs jediného kamionu. Tudy to nepůjde, uvědomila jsem si.

Stavba dálnice
Zdroj: ČTK
Autor: Luboš Pavlíček


Vysočinou křížem krážem
A tak jsem se vydala na cestu po „okreskách“. Bez automapy, protože tu jsem v tom zmatku z balení s malým dítětem zapomněla doma. Bez navigace, protože tu přece k cestě na rodnou Vysočinu nepotřebuju. Jen jakýsi tichý hlas uvnitř mi říkal, že tohle rozhodnutí bude stejně špatné, jako varianta zůstat na ucpané dálnici.

Po chvíli bloudění zvlněnou zelenou krajinou po úzkých silnicích, na které se můj kombík sotva vešel, jsem ale po poradě s místními naštěstí našla směrovku na Havlíčkův Brod. Mám vyhráno, svitla mi naděje při pohledu na známý název. A tak jsem jela. Minula jsem Ledeč nad Sázavou a zamířila do Světlé. Tady mě ale – zhruba 15 kilometrů od vytouženého Havlíčkova Brodu – čekalo nemilé překvapení. Bílá značka s černými klikyháky oznámila objížďku - i tady zatoužili po novém asfaltu.

Chtě nechtě jsem musela dát obrat takřka o 180 stupňů a vrátit se 20 kilometrů do Humpolce a tam zase najet na rozkopanou dálnici. Těšit jsem se tak mohla na další zúžení u Jihlavy. Tady ale naštěstí nebyla kolona, a tak nás čekalo jen zpomalení na nařízenou osmdesátku.

O mrzkých 30 kilometrů dál u Velkého Meziříčí jsem ale zase musela potupně z dálnice pryč. Exit u Velké Bíteše, na kterém bych běžně sjížděla a byla doma co by dup, totiž taky uzavřela dálniční superrekonstrukce. A to ani nemluvím o objížďce v nedaleké Náměšti, kde hlavní dopravní tepna vedoucí od dálnice taky zrovna převléká kabát. A tak, pokud jsem se nechtěla motat v nekonečných serpentinách kolem Tasova, nezbylo jiné řešení, než to vzít přes Velmez. Ještě štěstí, že tady silnici na Třebíč opravili už před lety a dodali i obchvaty, které vedou auta mimo obce na trase.

Práce na silnici
Zdroj: ČT24
Autor: Vojtěch Rejl


Zeleno-žluto-červené překvápko
Když jsem konečně minula okresní město s notoricky známou bazilikou zapsanou na seznamu UNESCO, vrátila se mi dobrá nálada. Od domova mě dělilo nějakých dvacet kilometrů, slabá půlhodinka. Jenže optimismus mi dlouho nevydržel. Jen kousek za Třebíčí před Vladislaví, kde se podle pověsti narodil kníže Vladislav, mě dostihlo další překvapení. No, hádejte! Má to tři kulatá barevná světla a jmenujete se to stejně jako jedno slavné divadlo. Ano, správně. SEMAFOR. Nutno dodat, že bychom si nepolepšily, ani kdybychom se vydaly alternativní trasou směrem na Dukovany. Hned v Třebíči ji totiž přetly opravy Hrotovické ulice i souběžné silnice vedoucí z města pod železničním viaduktem. Inu, krásné vyhlídky!

A tak jsme čekaly, až se rozsvítí zelená a my konečně projedeme. Když to napoprvé nevyšlo, začala se znovu ozývat dcera. Že by zase nedostatek houpání, nebo hlad? Pravda od posledního kojení u Lokte už pěkných pár hodin uplynulo. Sama hladová, protože jsem ve stresu ráno posnídala jen bílý jogurt a oběd vynechala, jsem se projevila jako krkavčí matka. „To už k babičce vydržíš, Žofie,“ odbyla jsem miminko.

A vydržela. Rozbitá silnice plná starých dobrých záplat u Koněšína Žofii znovu ukolíbala. Když jsem tak konečně v pomalu se hlásícím soumraku uviděla známou rozložitou borovici střežící vjezd do mé rodné vísky, už jsem měla zase vzadu v autosedačce spící miminko. Žofka by teda zasloužila metál, pomyslela jsem si. Po tomhle tréninku už s ní klidně můžu vyrazit na dovolenou do Alp. Konečný účet naší cesty totiž vyšplhal na šest a půl hodiny a skoro celou nádrž benzínu. Za stejnou dobu a s podobnými náklady bychom klidně mohly být pod sjezdovkami v rakouském Bad Gasteinu. Ale co, hlavně že rekonstrukce dé jedničky už za „mrzkých“ pět let skončí a my to budeme mít konečně opravené. Nebo nebudeme…?